Patriarchové a proroci

47/75

45. kapitola — Pád Jericha

Hebrejové vkročili do Kanaánu, avšak dosud si jej nepodmanili. Zdálo se, že zápas o podrobení země bude dlouhý a těžký. Obýval ji mocný národ, připravený čelit útoku na svém území. Strach z obecného nebezpečí spojil všechny kmeny. Domorodci měli železné válečné vozy, znali dobře prostředí a byli vycvičeni pro boj. Tím vším byli ve velké výhodě. Kromě toho země byla chráněna pevnostmi, “městy velikými a ohrazenými až k nebi”. 5. Mojžíšova 9,1. Izraelští nemohli spoléhat jen na svou vlastní sílu, chtěli-li vyjít z nadcházejícího boje se zdarem. PP 363.1

Jedna z nejsilnějších pevností v zemi — velké a mocné město Jericho — ležela právě před nimi nedaleko jejich tábora v Galgala. Na pomezí úrodné roviny, oplývající bohatstvím rozmanitých tropických rostlin, za svým mohutným opevněním, postavilo se toto pyšné město, jehož paláce a chrámy byly sídlem přepychu a neřesti, na odpor Bohu Izraele. Jericho bylo jedním z hlavních středisek modloslužby, věnované hlavně Astartě, bohyni měsíce. Soustřeďovalo se v něm všechno to, co bylo v náboženství Kananejských nejneřestnější a nejzvrhlejší. Izraelští, kteří měli ještě v živé paměti strašné následky svého hříchu u Betfegor, dívali se na toto pohanské město s opovržením a hrůzou. PP 363.2

Podrobení Jericha pokládal Jozue za první krok k dobytí Kanaánu. Především však hledal ujištění, že je bude vést Bůh; a tohoto ujištění se mu dostalo. Když vyšel z tábora, aby rozjímal a modlil se k Bohu Izraele, aby kráčel před svým národem, spatřil válečníka ve zbroji, statné postavy a velitelského vzezření, “maje v ruce meč dobytý”. Jozue ho oslovil: “Jsi-li náš, čili nepřátel našich?” a dostal odpověď: “Já jsem kníže vojska Hospodinova, a nyní jsem přišel.” Jozue dostal rozkaz: “Szuj obuv svou s noh svých, nebo místo, na němž stojíš, svaté jest.” Jozue 5,13.14.15. Byl to týž rozkaz, který dostal Mojžíš na Orébě, a Jozue poznal, kdo je ve skutečnosti tajemný cizinec. Byl to Kristus. Vznešený, který stál před vůdcem Izraele. V bázni a hrůze padl Jozue na tvář, modlil se a dostalo se mu ujištění: “Dal jsem v ruku tvou Jericho, a krále jeho s silnými muži jeho.” Jozue 6,2. Pak dostal Jozue pokyny, jak se zmocnit města. PP 363.3

Podle božského příkazu sešikoval Jozue vojska Izraele. PP 363.4

Vojska však neměla útočit a na město, nýbrž měla je jen obejít s truhlou smlouvy a za zvuků trub. Vpředu šli bojovníci, skupina vybraných mužů; neměli za úkol dobýt vítězství svou zdatností a svým hrdinstvím, nýbrž poslušností rozkazů, které jim udělí Bůh. Za nimi kráčelo sedm kněží s troubami. A pak přišla truhla Boží se svatozáří božské slávy, nesená kněžími, oděnými v šat, vyznačující jejich svatý úřad. Za ní pochodovalo vojsko Izraele, každý kmen pod svou korouhví. Průvod obešel město, odsouzené k zániku, v naprostém tichu, rušeném jen kroky pochodujících zástupů a slavnostním hlaholem trub, odrážejícím se ozvěnou od pahorků a pronikajícím ulicemi Jericha. Když průvod skončil, vrátila se vojska v klidu do svých stanů a truhla smlouvy byla opět uložena na své místo do stánku úmluvy. PP 364.1

Strážcové města sledovali s podivem a se znepokojením každý pohyb Izraelských a podávali o něm zprávy nadřízeným. Nechápali, co to vše má znamenat. Když však viděli, jak mocné zástupy s posvátnou truhlou nesenou kněžími pochodují každý den kolem jejich města, zachvátila je hrůza z tohoto tajuplného počínání. Znovu přezkoušeli svá silná opevnění, aby se ujistili, že mohou úspěšně čelit nejprudšímu útoku. Mnohým se zdálo směšné pomyšlení, že tyto podivné průvody by jim mohly nějak ublížit. Jiné přepadal strach, když viděli, jak se kolem jejich města ubírá každý den procesí. Připomínali si, že se kdysi před tímto národem rozdělilo Rudé moře a že se před ním otevřel průchod řekou Jordánem. Nemohli vědět, jaké další divy Bůh pro ně vykoná. PP 364.2

Po šest dní pochodovaly zástupy Izraelských kolem města. Nadešel sedmý den. Za ranního rozbřesku seřadil Jozue vojska Hospodinova. Byl jim dán rozkaz, aby obešli Jericho sedmkrát a aby za zvuku trub hlasitě volali, neboť Bůh jim dal toto město. PP 364.3

Početné vojsko důstojně pochodovalo podél hradeb města zasvěceného zkáze. Od naprostého ticha duněly odměřené kroky mnoha nohou a občasný zvuk trub narušoval klid časného rána. Strážci na hradbách sledovali průvod, a když viděli, že po první obchůzce následuje druhá, pak třetí, čtvrtá, pátá a šestá, jejich obavy vzrostly. Jaký účel má asi toto tajuplné obcházení? Co hrozného asi nastane? Události nenechaly na sebe dlouho čekat. Když skončil svou sedmou obchůzku, dlouhý průvod se zastavil. Trouby, jež po nějako dobu mlčely, spustily nyní takovou vřavu, že se i země otřásala. Pevné kamenné hradby s mohutnými věžemi a baštami se zachvěl, zvedly se ze základu a s rachotem se řítily k zemi. Hrůza padla na obyvatele Jericha. Zástupy Izraelských vpadly do města a zmocnily se ho. PP 364.4

Izraelští zvítězili. Nedosáhli však vítězství vlastní silou. PP 364.5

Dobytí města byla zcela zásluha Hospodinova. Proto muselo být město jako první plod země obětováno bohu. Izraelští si tím měli vštípit, že nebojovali pro sebe, když dobývali Kanaánu, nýbrž že byli prostě nástrojem k uskutečnění vůle Boží, že nebojovali pro bohatství nebo vlastní pozvednutí, nýbrž pro slávu Hospodina Boha svého. Než dobyli města, dostali rozkaz: “Budiž to město proklaté, ono i všecky věci, kteréž v něm jsou.” “Vystříhejte se od proklatého, abyste i vy nebyli učiněni proklatí, berouce z proklatých věcí, a uvedli byste stany Izraelské v prokletí, a zkormoutili byste je.” Jozue 6,17.18. PP 365.1

Všichni obyvatelé města, všechno živé, co v něm žilo, “od muže až do ženy, od dítěte až do starce, a až do vola, dobytčete i osla” bylo sťato mečem. Jozue 6,21. Jen věrná Raab se svou rodinou byla ušetřena, jak jí byli vyzvědači slíbili. Město samo bylo vypáleno; jeho paláce a chrámy, jeho nádherné budovy se vším svým přepychovým zařízením, s množstvím látek a drahocennými rouchy padly za oběť ohni. Co nemohl strávit oheň, “stříbro a zlato, a nádoby měděné a železné” (Jozue 6,19), bylo věnováno službě ve stánku úmluvy. I země, na níž město stálo, byla prokletá. Jericho již nikdy nebude znovu vystavěno jako pevnost. Kdo by se opovážil znovu vystavět hradby, stržené božskou mocí, byl by stižen ranami. Jozue slavnostně prohlásil před celým Izraelem: “Zlořečený buď před Hospodinem muž ten, kterýž by povstal, aby stavěl město Jericho: v prvorozeném svém založí je, a v nejmenším postaví brány jeho.” Jozue 6,26. Naprostá záhuba obyvatel Jericha byla jen vyplněním rozkazu, který dal Mojžíš Izraeli a který se týkal obyvatel Kanaánu: “Dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobil: jako proklaté vypleníš je.” 5. Mojžíšova 7,2. “Z měst pak lidu toho… žádné duše živiti nebudeš.” 5. Mojžíšova 20,16. Mnohým se zdá, že tyto rozkazy jsou v rozporu s duchem lásky a milosrdenství, který je předpisován na jiných místech bible, ve skutečnosti však byly diktovány nekonečnou moudrostí a spravedlností. Bůh měl v úmyslu usadit Izraelské v Kanaánu, utvořit z nich národ s takovou správou, která by byla zjevením království Božího na zemi. Izraelští neměli být pouze dědici pravého náboženství, nýbrž měli šířit jeho zásady po celém světě. Kananejští propadli nejohavnějšímu a nejzvrhlejšímu pohanství a bylo nezbytné očistit zemi od všeho, co by mohlo zmařit splnění milostivých úmyslů Božích. PP 365.2

Obyvatelé Kanaánu měli dostatek příležitostí k pokání. Již před čtyřiceti lety se jim dostalo důkazů o svrchované moci Boha Izraele v přechodu Izraelských Rudým mořem a v ranách, jimiž postihl Egypt. Nyní pak přemožení krále madiánského, galádského a bázanského bylo dalším důkazem, že Jehova je nad všemi bohy. Jeho svatost a ošklivost z hříchu se projevily v soudech, jimiž navštívil Izrael za jeho účast na hnusných obřadech Belfegorových. Obyvatelům Jericha byly dobře známy všechny tyto události a bylo mnoho takových, kteří stejně jako Raab věřili, že Jehova, Bůh Izraele, je “Bohem obojího, nahoře v nebi a dole na zemi”, ale odpírali poslušnost. Stejně jako lidé před potopou světa žili Kananejští jen proto, aby se rouhali nebi a znesvěcovali zemi. Láska a spravedlnost si žádaly rychlého vyhlazení těchto vzbouřenců proti Bohu a nepřátel lidstva. PP 365.3

Jak snadno rozvalilo vojsko nebeské zdi Jericha, tohoto pyšného města, jehož opevnění vzbudilo před čtyřiceti lety hrůzu u nevěřících vyzvědačů! Mocný Izraele pravil: “Dal jsem v ruku tvou Jericho.” Proti tomuto slovu je lidská síla bezmocná. PP 366.1

“Věrou zdi Jericha padly.” Židům 11,30. Kníže vojska Hospodinova obcoval toliko s Jozuem. Nezjevil se nikomu z Izraelských a bylo jim ponecháno na vůli, uvěří-li v slova Jozuova, či budou-li o nich pochybovat, uposlechnou-li rozkazů, daných jim ve jménu Páně, či popřou-li jeho moc. Neviděli zástupy andělů, které je provázely pod vedením Syna Božího. Mohli si pomyslet: “Jak nesmyslné je to počínání a jak směšné je to podívání na každodenní obchůzku kolem městských hradeb za zvuku trub z beraních rohů! To přece nemůže nijak zapůsobit na tak mocná opevněn.” Avšak smysl toho, že obřad trval tak dlouho, než zdi byly rozvaleny, byl v tom, že Izraelským se dostalo příležitosti k prohloubení víry. Měli si dobře vštípit v mysl, že jejich síla nespočívá v moudrosti člověka, ani v jeho moci, nýbrž že je jen v Bohu jejich spásy. Měli si tak zvyknout plně spoléhat na svého božského Vůdce. PP 366.2

Bůh chce vykonat velké věci pro ty, kdož mu důvěřují. Důvod, proč křesťanští duchovní nepožívají větší síly, je v tom, že příliš věří ve svou vlastní moudrost a nedávají Pánu příležitost, aby projevil svou moc k jejich prospěchu. Bůh pomáhá svým věřícím dítkám v každé nouzi, jestliže v něho vkládají svou plnou důvěru a věrně ho poslouchají. PP 366.3

Krátce po pádu Jericha Jozue rozhodl, že napadnou Hai, malé město v horských roklích, ležící několik kilometrů na západ od údolí Jordánu. Zvědové, které tam vyslal, přinesli zprávu, že město má jen nepatrně obyvatel a že k jeho dobytí postačí jen malá vojenská síla. PP 366.4

Po velkém vítězství, které za ně vybojoval Bůh, stali se Izraelští sebevědomými. Protože jim Bůh zaslíbil zemi Kanaán, cítili se naprosto jistými a zapomínali na to, že jen božská pomoc jim může zajistit úspěch. Dokonce sám Jozue připravil plán na dobytí města Hai, aniž hledal radu u Boha. PP 366.5

Izraelští začali přeceňovat svou vlastní sílu a začali s pohrdáním pohlížet na nepřítele. Očekávali, že vítězství bude snadné, a soudili, že k dobytí města postačí tři tisíce mužů. Vojáci vytáhli do boje, aniž se ujistili, že je s nimi Bůh. Přitáhli až k bráně města, avšak tu narazili na tuhý odpor. Nepřítel byl početný a dokonale připravený. Zachváceni panickým strachem, dali se Izraelští na zmatený útěk po příkrém svahu. Kananejští se je jali pronásledovat, “honili je od brány… a porazili je, když s vrchu utíkali”. Jozue 7,5. Ačkoli početné ztráty byly malé — padlo pouze třicet šest mužů — porážka působila na všechny skličujícím způsobem. “Rozpustilo se srdce lidu, a bylo jako voda.” Jozue 7,5. Bylo to poprvé, co se utkali s Kananejskými v otevřeném boji; a jestliže je zahnali na útěk obránci tak malého města, jak asi dopadnou větší bitvy, které je čekají. Jozue pokládal jejich nezdar za výraz nelibosti Boží a v žalu a zlé předtuše “roztrhl roucho své a padl tváří svou na zem před truhlou Hospodinovou, a ležel až do večera, ano i starší Izraelští, a sypali prach na hlavy své”. Jozue 7,6. “Ach Panovníče Hospodine,” zvolal, “proč jsi kdy převedl lid tento přes Jordán, abys nás vydal v ruku Amorejského, tak, aby nás zahubil? … Ó Pane, což mám říci, když již lid izraelský utíká před nepřátely svými? Nebo uslyšíce Kananejští a všickni obyvatelé země, obklíčí nás vůkol, a vyhladí jméno naše z země. I což to učiníš jménu svému velikému?” Jozue 7.8. PP 367.1

Odpověď Hospodinova zněla: “Vstaň. Proč jsi padl na tvář svou? Zhřešil Izrael, … smlouvu mou přestoupli, kterouž jsem jim přikázal.” Jozue 7,10.11. Byl čas k rychlému a rozhodnému činu, a ne k zoufání a naříkání. V táboře se tajně páchaly hříchy, které bylo nutno vypátrat a vykořenit, aby národ Boží se mohl opět těšit přítomnosti Hospodinově a jeho požehnání. “nebuduť více s vámi, leč vyhladíte prokletí to z prostředku svého.” Jozue 7,12. PP 367.2

Jeden z těch, kteří byli ustanoveni, aby prováděli Boží soudy, nedbal příkazu Božího. A národ byl činěn odpovědným za vinu hříšníka: “Vzali z věcí proklatých, k tomu i ukradli, také i zklamali.” Jozue 7,11. Jozue dostal poučení, jak vypátrat a potrestat viníka. Zjištění viníka bude věcí losu. Hříšník nebude vypátrán přímo a pátrání potrvá určitou dobu, aby všechen lid pocítil svou odpovědnost za hříchy, které se mezi nimi páší, a aby tak začal zpytovat své svědomí a pokořil se před Bohem. PP 367.3

Časně ráno shromáždil Jozue všechen lid podle kmenů a slavnostně zahájil působivý obřad. Zjišťování viny postupovalo krok za krokem a jeho výsledek se přibližoval stále více a více. Nejprve byl zjištěn kmen, potom čeleď, pak rodina a nakonec byl prstem Božím označen Achan, syn Charmího z kmene Judova za viníka, který způsobil Izraeli takový zármutek. PP 367.4

Aby zjistil, že jeho vina je nesporná a aby předešel výtkám, že byl nespravedlivě odsouzen nevinný, zapřísáhl Jozue Achana, aby pověděl pravdu. Ničema se ze svého zločinu plně vyznal: “Pravdať jest, já jsem zhřešil proti Hospodinu Bohu Izraelskému …. Viděl jsem mezi loupeží plášť jeden babylónský pěkný, a dvě stě lotů stříbra a prut zlatý jeden, padesáte lotů ztíži, čehož požádav, vzal jsem to, a aj, jsou ty věci skryté v zemi prostřed stanu mého.” Jozue 7,20.21. Hned byli vysláni poslové do jeho stanu, odstranili tam hlínu na udaném místě a “aj, bylo to skryto v stanu jeho a stříbro pod tím. A vzavše to z stanu přinesli k Jozue…a položili ty věci před Hospodinem”. Jozue 7,22. PP 368.1

Rozsudek byl vynesen a hned vykonán. “Proč jsi zkormoutil nás?” pravil Jozue. “Zkormutiž tebe Hospodin v tento den.” Jozue 7,25. Protože za Achanův hřích byl činěn odpovědným všechen lid a jeho následky všechen lid pocítil, bude všechen lid prostřednictvím svých zástupců účasten potrestání hříchu. “I uházel jej všecken lid kamením.” Jozue 7,25. PP 368.2

Pak nad ním navršili velkou hromadu kamení jako svědectví hříchu a trestu za hřích. “Protož nazváno jest jméno místa toho údolí Achor,” (Jozue 7,26) což jest zármutek. V knize kronikáře je zaznamenáno: “Achan, kterýž zkormoutil Izraele.” 1. Paralipomenon 2,7. PP 368.3

Achanův hřích se protivil výslovné a slavné výstraze a nejmocnějšímu projevu síly Boží. Všemu Izraeli bylo oznámeno: “Vystříhejte se od proklatého, abyste i vy nebyli učiněni proklatí.” Jozue 6,18 Tento rozkaz dostali hned po svém zázračném přechodu Jordánem, po uznání smlouvy Boží provedením obřízky, po obnovení fáze a zjevení anděla smlouvy, knížete vojska Páně. Pak přišlo dobytí Jericha jako důkaz, že zkáza zcela jistě postihne každého přestupníka zákona Božího. Skutečnost, že jen božská moc zajistila vítězství Izraeli, který se zmocnil Jericha nikoli vlastní silou, podtrhla ještě závažnost rozkazu, kterým se Izraelským zapovídalo, aby si z kořisti cokoli přivlastnili. Bůh dobyl této pevnosti mocí svého slova. Bylo to vítězství Boží jen Bohu mělo být zasvěceno město se vším, co v něm bylo. PP 368.4

Z celého ohromného množství Izraelských se vyskytl pouze jediný člověk, který se v této slavné hodině vítězství a soudu opovážil přestoupit rozkaz Boží. Achanovu chamtivost vyvolal pohled na skvostné babylónské roucho. Ještě když stál pro svou hrabivost smrti tváří v tvář, nazval je “plášť jeden babylónský pěkný”. Jeden spáchaný hřích vedl k druhému hříchu: Achan se zmocnil zlata a stříbra, věnovanému pokladu Páně. Oloupil Boha o první plody země Kanaán. PP 368.5

Smrtelný hřích, který přivedl Achana do záhuby, byl způsoben žádostivostí. Tento hřích je ze všech hříchů jedním z nejrozšířenějších a přitom je považován za jeden z nejlehčích. Zatímco jiné přestupky bývají odhalovány a trestány, bývá přestoupení desátého přikázání nanejvýše jen důvodem k pokárání. Achanův případ však je poučením, jak velký je to hřích a jaké jsou jeho hrozné následky. PP 369.1

Žádostivost je zlo, které se vyvíjí postupně. Achan bažil po statcích a touha po majetku ho spoutala tak, že nemohl její pouta prolomit. Jistě by ho bylo naplnilo hrůzou pomyšlení, že toto jeho zlo přivede Izrael do neštěstí; avšak jeho smysly byly otupeny hříchem když pak přišlo pokušení, snadno mu podlehl. PP 369.2

Což se stále nepáchají podobné hříchy navzdory výstrahám právě tak slavným a výslovným? Také nám se přímo zapovídá, abychom byli žádostiví jako Achan, který se zmocnil kořisti Jericha. Bůh označil žádostivost za modlářství. Upozorňuje nás: “Nemůžete Bohu sloužiti i mamoně.” Matouš 6,24. “Viztež a vystříhejte se od lakomství.” Lukáš 12,15. Víme, jak strašný osud stihl Achana, Jidáše, Ananiáše a Zafiru. A víme, jak již před těmito všemi skončil Lucifer, “jitřenka”, který baže po vyšší postavení ztratil navždy slávu a blaho nebe. Přes všechny tyto výstrahy však žádostivost bují dále. PP 369.3

Všude vidíme její slizkou stopu. Vyvolává nespokojenost a různice mezi členy rodiny, vzbuzuje závist a nenávist chudých k bohatým, vede k tomu, že bohatí utlačují chudé. A toto zlo postihuje nejen svět, ale i církev. Jak často se i v církvi setkáváme se sobectvím, lakotností, vypínavostí, jak často se i v ní zanedbává dobročinnost a olupuje Bůh o desátky a dary! Je mnoho Achanů mezi členy církve, kteří zaujímají dobrá postavení a přesně plní své povinnosti. Mnozí řádně chodí do kostela a sedí u stolu Páně, avšak v jejich majetku je část nabytá neprávem, což Bůh zatracuje. Pro jeden pěkný babylónský plášť obětují mnozí své klidné svědomí a svou naději v nebe. Za pytel stříbrných šekelů vymění mnozí svou poctivost a svou schopnost konat užitečné věci. Nedbá se volání chudých a trpících, světlu evangelia se brání, aby se šířilo. Takové jednání, které zneucťuje křesťanství, je předmětem posměchu nekřesťanského světa. A přesto pokračují hrabiví křesťané v shromažďování pokladů. “Loupiti-liž má člověk Boha, že vy loupíte mne?” Malachiáš 3,8. praví Hospodin. PP 369.4

Achanův hřích přivedl do neštěstí celý národ. Za hřích jediného člověka ocitá se celá církev v nelibosti Boží, dokud se přestoupení nenajde a neodčiní. Více než vlivu zjevných protivníků, nevěřících a rouhačů musí se církev obávat vlivu nedůsledných vyznavačů Kristových. Takoví oslabují lid Boží a připravují ho o Boží požehání. PP 369.5

Octne-li se církev v obtížích, upadá-li duchovně a poklesne-li zápal jejich členů, nad čímž nepřátelé Boží jásají, nesmějí její členové jen lomit rukama a naříkat nad tímto neblahým stavem, ale musejí zjistit, není-li mezi nimi nějaký Achán. V pokoře musí každý zpytovat ve svém srdci a hledat skryté hříchy, které církev připravují o přítomnost Boží. PP 370.1

Achan se přiznal ke svému hříchu Přiznání mu však už nepomohlo, protože přišlo příliš pozdě. Viděl, jak se vojska Izraele vracejí od Hai poražená a sklíčená; nevystoupil však, aby se přiznal ke svému hříchu. Viděl, jak Jozue a staří Izraele padli na zem v nevýslovném žalu. Kdyby se byl tehdy vyznal ze svého hříchu, byl by tím dokázal, že hříchu opravdu lituje; avšak Achan stále mlčel. Vyslechl oznámení, že byl spáchán těžký hřích, a dokonce slyšel, jakého druhu to byl hřích. Jeho ústa však byla zapečetěna. Pak přišlo vyšetřování. Jeho duše se chvěla strachem, když viděl, že byl za viníka označen jeho kmen, potom jeho čeleď a nakonec jeho rodina. Avšak stále se nepřiznával, dokud prst Boží neukázal na něho. Teprve pak, když svůj hřích už nemohl utajit, přiznal pravdu. Jak často dochází k podobným přiznáním! Je velký rozdíl přiznat se k něčemu, co nám bylo dokázáno, a vyznat se z hříchů, o nichž víme jen my sami a Bůh. Achan by se byl nepřiznal, kdyby se nebyl kojil nadějí, že svým přiznáním odvrátí následky svého zločinu. Jeho přiznání však jen dokázalo, že byl potrestán spravedlivě. Neprojevil opravdovou lítost, nekál se, neošklivil si zlo a sám se nezměnil. PP 370.2

Tak budou hříšníci přiznávat své viny, až budou stát před soudnou stolicí Boží, kde každý hřích bude rozhodovat o otázce života nebo smrti. Následky, jež si každý musí připsat na vlastní vrub, přinutí každého k přiznání všech hříchů. Strašný pocit z odsouzení a hrozné očekávání soudu přinutí duši k přiznání. Takové přiznání však hříšníka už nemůže spasit. PP 370.3

Pokud mohou své přestupky skrýt před svými bližními, cítí se mnozí — jako Achan — v bezpečí a namlouvají si, že Bůh nebude spáchané nepravosti tak přísně trestat. Jejich hříchy je však najdou v onen den, kdy již bude příliš pozdě, kdy se nebudou moci očistit žádnou obětí. Až se otevřou nebeské knihy, neobviní soudce člověka slovy, nýbrž upře na něho jediný pronikající a usvědčující pohled a v paměti hříšníka živě vyvstane každý skutek a každý čin jeho života. Hříšník nebude jako za dnů Jozuových vyhledáván od kmene po rodinu, nýbrž svými ústy přizná svou hanbu. Hříchy, které před ostatními utajil, budou pak oznámeny celému světu. PP 370.4