Patriarchové a proroci

37/75

35. kapitola — Povstání Chóreho

Rány, které postihly Izraelské, pomohly po nějakou dobu potlačit jejich reptání a neposlušnost, avšak v jejich srdcích byl stále ještě duch vzpoury, který jim přinesl nejtrpčí plody. Předchozí vzpoury byly vždy pouhým pozdvižením lidu, vzniklým z náhlého popudu rozníceného davu. Nyní se však tvořilo široce založené spiknutí, jehož cílem bylo svržení moci vůdců, ustanovených samotným Bohem. PP 292.1

Vůdčím duchem tohoto hnutí byl Chóre. Byl to Levita z rodu Kahatova, bratranec Mojžíšův, muž schopný a vlivný. Ačkoli byl určen ke službě ve stánku úmluvy, nespokojil se s tímto postavením a bažil po kněžské důstojnosti. Pověření Áróna a jeho rodiny kněžským úřadem, který dříve vykonával v každé rodině prvorozený syn, vyvolalo nespokojenost a řevnivost a Chóre již po nějakou dobu tajně podrýval autoritu Mojžíšovu a Árónovu, ač se dosud neodvážil vystoupit proti nim veřejně. Konečně dospěl k odvážnému rozhodnutí, že svrhne občanskou i náboženskou moc. O přívržence neměl nouzi. Blízko stanu Chóreho a Kahatitů, na jižní straně stánku úmluvy byl rozložen tábor kmene Ruben a stany Dátana a Abirona, dvou knížat tohoto kmene, stály vedle stanu Chóreho. Tato knížata se ochotně přidala k jeho ctižádostivému plánu. Jako potomci nejstaršího syna Jákobova uplatňovali nárok na to, aby jim byla svěřena občanská moc a o pocty kněžství se chtěli podělit s Chórem. PP 292.2

Plány Chóreho vycházely vstříc pocitům lidí. Lid hořce pociťoval své zklamání, začal opět pochybovat a nenávidět, a jeho stížnosti se obracely proti jejich trpělivému vůdci. Izraelští neustále zapomínali na to, že jsou pod božským dohledem. Zapomínali na to, že anděl smlouvy je jejich neviditelným vůdcem, že přítomnost Kristova zahalena oblakovým sloupem kráčí před nimi a že od něho dostává Mojžíš veškeré pokyny. PP 292.3

Zpěčovali se tomu podřídit se hroznému rozsudku, že všichni musí zemřít na poušti, a proto se ochotně chápali každé záminky, aby uvěřili, že nikoli Bůh, ale Mojžíš je vede a že on nad nimi vynesl jejich ortel. Ani nejshovívavější muž na světě nedokázal přes největší snahu zkrotit neposlušnost tohoto lidu. A ačkoli všichni dobře viděli projev nelibosti Boží nad svou zvráceností na svých prořídlých řadách a na ztrátách, které utrpěli, nevzali si naučení k srdci. Opět je přemáhalo pokušení. PP 292.4

Mojžíš byl mnohem šťastnější a žil mnohem pokojnějším životem, když byl ještě skromným pastýřem ovcí než nyní, když byl vůdcem tohoto obrovského množství neukázněných lidí. Neměl však na vybranou. Místo pastýřské hole mu bylo dáno žezlo moci, které nemohl odložit, dokud ho Bůh nepropustí. PP 293.1

Bůh, který umí číst tajemství všech srdcí, znal záměry Chóreho a jeho společníků a poskytl svému národu výstrahy a poučení, aby mu umožnil nedat se svést šálením spiklenců. Izraelští byli svědky soudu, jímž Bůh potrestal Marii za její žárlivost a stížnost na Mojžíše. Hospodin byl prohlásil, že Mojžíš je více než prorok. “Ústy k ústům mluvím s ním, ne u vidění, ani v zavinutí, a podobnost Hospodinovu spatřuje. Pročež jste tedy neostýchali se mluviti proti služebníku mému Mojžíšovi?” 4. Mojžíšova 12,8. Toto poučení platilo nejen pro Áróna a Marii, nýbrž pro celý Izrael. PP 293.2

Chóreho a jeho spoluspiklence obdařil Bůh zvláštními projevy své moci a velikosti. Byli mezi vyvolenými, kteří s Mojžíšem vystoupili na horu, kde spatřili božskou slávu. Od té doby však se všechno změnilo. Nejprve přišlo na ně jen slabé pokušení, které pak čím dál více sílilo, až jejich myšlení ovládl satan; pak se odvážili projevit svou nespokojenost. Předstírajíce velký zájem o blaho lidu, začali našeptávat svou nespokojenost nejprve jednotlivcům, pak i vůdcům Izraele. Jejich výmyslům dopřával lid ochotně sluchu. Proto se odvažovali k dalším krokům a nakonec se sami domnívali, že pracují horlivě pro dílo Boží. PP 293.3

Podařilo se jim odvrátit dvě stě padesát knížat, mužů věhlasných v celém Izraeli. Doufali, že s takovou silnou a vlivnou podporou dosáhnou pronikavé změny ve vládě a podstatně zlepší správu Mojžíšovu a Árónovu. PP 293.4

Žárlivost byla příčinou závisti, a závist vedla ke vzpouře. Projednávali otázku, jaké právo má Mojžíš na tak velkou moc a poctu, až mu začali závidět jeho vysoké postavení, o němž se domnívali, že by je mohl zastávat právě tak dobře kdokoli z nich. A utvrzovali se navzájem v mylné představě, že Mojžíš a Árón se sami zmocnili postavení, jež zastávali. Nespokojenci prohlašovali, že tito vůdcové se sami povýšili nad národ Hospodinův, když se ujali kněžství a vlády, přestože jejich rody neměly práva povyšovat se nad ostatním Izraelem. Nejsou prý o nic zbožnější než lid a měli by se uspokojit s tím být na roveň se svými bratry, kteří byli rovněž obdařeni zvláštní přítomností a ochranou Boží. PP 293.5

Pak začali spiklenci působit na lid. Těm, kteří se dopouštějí nepravostí a zasluhují pokárání, není nic příjemnějšího, než když se jim dostane účastenství a chvály. A tak Chóre a jeho společníci se vemlouvali ostatním a získávali jejich podporu. Námitky, že reptání přivolalo na lid hněv Boží, vyvraceli jako mylné. Prohlašovali, že lid se nedopouští omylu, protože žádá jen své právo, ale že Mojžíš je nadutý a pánovitý, protože plísní lid a vyčítá mu hříchy, přestože jsou svatým národem, s nimž je Hospodin. PP 293.6

Chóre jim připomínal jejich putování pouští, kde zažili mnohé strasti a kde mnozí z nich zahynuli, protože reptali nebo byli neposlušní. A jeho posluchači nabývali z jeho řeči dojmu, že mohli být ušetřeni utrpení, kdyby si byl Mojžíš počínal jinak. Přicházeli k názoru, že za všechna jejich neštěstí je odpovědný Mojžíš a Árón a že jen následkem jejich špatného vedení se nemohou zmocnit Kanaánu. Začali věřit, že kdyby byl jejich vůdcem Chóre, který by je povzbuzoval tím, že by jim připomínal jejich dobré skutky a nekáral je za hříchy, skončila by jejich cesta pokojně a úspěšně. Věřili, že by se pak nemuseli vláčet pouští sem a tam, nýbrž že by přímo vtáhli do zaslíbené země. PP 294.1

Nespokojenost spojovala rozvaděné živly a vbrzku zavládla mezi Izraelskými větší jednota a soulad než kdy předtím. Úspěch, kterého dosáhl mezi lidem, zvýšil sebevědomí Chóreho a utvrzoval ho ve víře, že svoboda Izraele by byla vážně ohrožena, kdyby nečelil moci Mojžíšově. Hlásal, že Bůh ho pověřil úkolem, aby provedl změnu ve vládě, dříve než bude pozdě. Mnozí však nebyli ochotni uznat obvinění, které Chóre vznášel proti Mojžíšovi. Vzpomínali trpělivé, obětavé práce, kterou pro ně Mojžíš vykonal, a jejich svědomí se bouřilo. Proto bylo nutno vymyslit nějakou sobeckou pohnutku, která Mojžíše přivedla k tak hlubokému zájmu o Izrael. A tak obnovili staré obvinění, že Mojžíš je vyvedl na poušť proto, aby tam zahynuli a aby se pak mohl zmocnit jejich majetku. PP 294.2

Po nějakou dobu pracovali v skrytu. Jakmile však hnutí dosáhlo takových rozměrů, že se mohli odvážit otevřeného střetnutí, vystoupil Chóre v čele tažení a obvinil Mojžíše a Áróna, že uchvátili moc, na níž má on se svými společníky stejné právo. Dále je obvinili, že zbavili lid svobody a nezávislosti. “Příliště to již na vás; všecko zajisté množství toto, všickni tito svatí jsou, a u prostřed nich jest Hospodin. Pročež se tedy vyzdvihujete nad shromážděním Hospodinovým?” 4. Mojžíšova 16,3. PP 294.3

Mojžíš neměl nejmenšího tušení, že se chystá tak rozsáhlé spiknutí. Když si uvědomil jeho strašný smysl, padl na tvář v tiché odevzdanosti Bohu. Pak povstal, zarmoucený, avšak klidný a silný. Cítil, že ho vede Bůh. “Ráno,” pravil, “ukáže Hospodin, kdo jsou jeho, a kdo jest svatý, i kdo před něj předstupovati má; nebo kohožkoli vyvolil, tomu rozkáže přistoupiti k sobě.” 4. Mojžíšova 16,5. Zkouška se měla konat až druhý den, aby si všichni mohli ještě všechno rozvážit. Ti pak, kdož dychtili po kněžském úřadě, měli se dostavit se svými kadidelnicemi a za účasti všech obětovat kadidlo v stánku úmluvy. Zákon určoval naprosto přesně, že ve svatyni mohou sloužit pouze ti, kteří jsou ustanoveni k posvátnému úřadu. A i kněží, jako Nádab a Abiu, byli zahubeni, protože nedbali božského příkazu a opovážili se obětovat “cizí oheň”. A tak Mojžíš vyzval spiklence, kteří ho obvinili z uchvácení moci, aby předložili svou věc Bohu, najdou-li v sobě dostatek odvahy podstoupit toto nebezpečí. PP 294.4

Promlouvaje pak k Chóremu a ostatním Levitům, Mojžíš pravil: “Zdaliž málo vám to jest, že vás oddělil Bůh Izraelský ode všeho množství Izraelského, a rozkázal vám přistupovati k sobě, abyste vykonávali službu příbytku Hospodinova, a abyste stáli před shromážděním, a sloužili jim, A vzal tě sobě, a všecky bratří tvé syny Léví s tebou, a že ještě přes to i kněžství hledáte? Protož věz, že ty a všickni tvoji jste ti, kteříž se rotíte proti Hospodinu, nebo Árón co jest, že jste reptali proti němu?” 4. Mojžíšova 16,9-11. PP 295.1

Dátan a Abiron nevystupovali tak směle jako Chóre. Mojžíš se domníval, že nejsou ještě úplně zkažení, i když se dali zatáhnout do spiknutí; dal je k sobě předvolat, aby vyslechl, jaké stížnosti mají proti němu. Nedostavili se však a nestoudně odmítali jeho moc. Odpověděli tak, aby to slyšeli všichni: “Cožť se ještě málo zdá, že jsi vyvedl nás z země oplývající mlékem a strdí, abys nás zmořil na poušti, že také chceš i panovati nad námi, a rozkazovati nám? PP 295.2

A ještě jsi nás neuvedl do země oplývající mlékem a strdí, aniž jsi nám dal v dědictví rolí a vinic. Zdali oči mužům těmto vyloupiti chceš? Nepůjdeme.” 4. Mojžíšova 16,13.14. PP 295.3

Tak použili pro popsání země své poroby týchž slov, jichž použil Hospodin, když popisoval zaslíbené dědictví. Obvinili Mojžíše z toho, že pouze předstírá, že jedná podle božských příkazů, aby si sám upevnil svou moc. Prohlásili, že už dále nestrpí, aby je Mojžíš vodil jako slepce, nejprve do Kanaánu, pak zase na poušť, jak to nejlépe vyhovuje jeho ctižádostivým plánům. A tak toho, který jim byl laskavým otcem a trpělivým pastýřem, vylíčil v nejčernějších barvách jako tyrana a uchvatitele. Jemu kladli za vinu, že nemohou vstoupit do Kanaánu za trest za své vlastní hříchy. PP 295.4

Bylo jasné, že sympatie lidu jsou na straně nespokojenců. Mojžíš se však nesnažil, aby se ospravedlnil. Přede všemi se důstojně dovolával Boha jako svědka, že jeho pohnutky jsou nezištné a jeho jednání poctivé, a vyzval Boha, aby byl jeho soudcem. Nazítří se dostavilo dvě stě padesát knížat v čele s Chórem se svými kadidelnicemi. Byli uvedeni na nádvoří stánku úmluvy, lid pak se shromáždil venku a očekával výsledek. Shromáždění nesvolal Mojžíš, aby mu ukázal porážku Chóreho a jeho společníků, nýbrž je svolali vzbouřenci, kteří si byli jisti svým vítězstvím a chtěli, aby to všichni viděli. Značná část shromážděného lidu otevřeně stála na straně Chóreho, který se již kojil nadějí, že zvítězí nad Árónem. PP 295.5

Když se takto shromáždili před Hospodinem, “ukázala se sláva Hospodinova všemu množství”. Mojžíšovi a Árónovi dostalo se božského pokynu: “Oddělte se z prostředku množství tohoto, ať je v okamžení zahladím.” Mojžíš a Árón však padli na tvář a modlili se: “Bože silný, Bože duchů i všelikého těla, jediný tento člověk zhřešil, a což na všecko shromáždění hněvati se budeš?” 4. Mojžíšova 16,19.21.22. PP 296.1

Chóre vyšel ze shromážděného lidu a připojil se k Dátanovi a Abironovi. Mojžíš obklopen sedmdesáti staršími Izraele naposledy varoval ty, kteří se nechtěli k němu vrátit. Mnoho lidí uposlechlo. Mojžíš pak, dříve než přednesl své poselství, přikázal lidu na božský pokyn: “Odstupte, prosím, od stanů bezbožných mužů těchto, aniž se čeho dotýkejte, což jejich jest, abyste nebyli zachváceni ve všech hříších jejich.” 4. Mojžíšova 16,26. Lidé uposlechli výzvy, protože tušili, že se blíží soud. Hlavní vzbouřenci sledovali, jak je opouštějí ti, které oklamali, ale setrvali ve své zatvrzelosti. Stáli se svými rodinami u vchodů do svých stanů, jakoby se chtěli postavit výstraze Boží. PP 296.2

Mojžíš pak jménem Boha Izraele prohlásil přede všemi: “Po tomto poznáte, že Hospodin poslal mne, abych činil všecky skutky tyto, a že nic o své újmě nečiním. Jestliže tak jako jiní lidé mrou, zemrou i tito, a navštívením obecným všechněm lidem jestliže navštíveni budou, neposlal mne Hospodin. Pakliť něco nového učiní Hospodin, a země, otevra ústa svá, požře je se vším, což mají, a sstoupí-li za živa do pekla, tedy poznáte, že jsou popouzeli muži ti Hospodina.” 4. Mojžíšova 16,28-30. PP 296.3

Zraky celého Izraele byly upřeny na Mojžíše, v hrůze a strachu očekávali všichni příští události. Když domluvil, země se rozestoupila a pohltila vzbouřence zaživa se vším, co jim patřilo, a “zahynuli z prostředku shromáždění”. 4. Mojžíšova 16,33. Lidé se dali na úprk, sami se odsoudivše jako účastníky hříchu. PP 296.4

Soud však ještě nebyl skončen. Z oblaku vyšlehl ohnivý plamen a strávil všech dvě stě padesát knížat, kteří obětovali kadidlo. Protože nebyli původci vzpoury, nebyli zahubeni spolu s hlavními spiklenci. Bylo jim dopřáno vidět jejich záhubu a byla jim poskytnuta příležitost k pokání. Setrvali však na straně buřičů a sdíleli s nimi posléze týž osud. PP 296.5

Ještě když Mojžíš prosil Izraelské, aby prchli před chystanou zkázou, božský soud by byl možná nenastal, kdyby se Chóre a jeho stoupenci byli káli a žádali odpuštění. Avšak jejich tvrdohlavá umíněnost zpečetila jejich osud. Na jejich vině se podíleli všichni, neboť všichni — někteří více, někteří méně — se přidali na jejich stanu. Bůh však ve svém velkém milosrdenství činil rozdíl mezi vůdci vzbouření a těmi, které svedli. Lidem, kteří se dali svést, poskytl možnost k pokání. Dal jim přesvědčivé důkazy, že se mýlí a že Mojžíš má pravdu. Zřetelný projev moci Boží nenechal nikoho na pochybách. PP 296.6

Ježíš — anděl, který kráčel před Izraelskými — usiloval o to zachránit je před záhubou. Nabízel jim odpuštění. Soud Boží se přiblížil a vybízel je k pokání. Jejich vzpouru zastavil zásah z nebes, jemuž se nedalo čelit. Mohli se zachránit, kdyby byli dbali zásahu prozřetelnosti Boží. Prchali ze strachu před záhubou, ze vzpoury však nebyli vyléčeni. Vrátili se oné noci do svých stanů poděšeni, nikoli však jako kajícníci. PP 297.1

Chóre a jeho přívrženci ji tak dlouho lichotili, až skutečně uvěřili tomu, že jsou dobrým národem a že Mojžíš je týrá a ubližuje jim. Kdyby připustili, že Chóre a jeho stoupenci se mýlí a že Mojžíš je v právu, museli by přijmout rozsudek Boží, že musejí zemřít na poušti. Nechtěli se mu však podrobit, a proto se snažili uvěřit, že Mojžíš je oklamal. Těšili se, že bude zaveden nový pořádek, který jim přinese klid místo bojů a nesnází, že místo výčitek se jim bude dostávat jen chvály. Muži, které Bůh zahubil, mluvili k nim laskavě a lichotivě, projevovali o ně velký zájem a starost, a lid proto soudil, že Chóre a jeho druzi jsou jistě dobrými lidmi a že příčinou jejich záhuby je patrně Mojžíš. PP 297.2

Je sotva možné, aby člověk více urazil Boha, než když pohrdne pomocí, kterou Bůh sešle k jeho záchraně. Právě to učinili Izraelští. Nadto pojali úmysl usmrtit Mojžíše a Áróna. Neuvědomili si, jak je nutné, aby prosili Boha o odpuštění svého těžkého hříchu. Onu noc zkoušky nestrávili na modlitbách a v lítosti nad svými hříchy, nýbrž vymýšleli, jakým způsobem by vyvrátili důkazy o svých hříších. Cítili nenávist k mužům, jež jim Bůh ustanovil za svůdce, a chtěli je zbavit moci. Satan mátl jejich úsudek a vedl je do záhuby. PP 297.3

Když uslyšeli výkřiky odsouzených hříšníků, mizejících v hlubinách země, dali se Izraelští na útěk, volajíce: “Utecme, aby i nás nesehltila země.” “Nazejtří pak reptalo všecko množství synů Izraelských na Mojžíše a Áróna, řkouce: Vy jste příčinou smrti lidu Hospodinova.” 4. Mojžíšova 16,34.41. A chystali se napadnout své věrné, obětavé vůdce. PP 297.4

Nad stánkem úmluvy se ukázal oblak jako zjevení božské slávy a hlas z oblaku promluvil k Mojžíšovi a Árónovi: “Vyjděte z prostředku množství tohoto, a zahladím je v okamžení.” 4. Mojžíšova 17,9. PP 297.5

Mojžíš neměl vinu na hříchu, a proto se nemusel ničeho strachovat. Neopouštěl však svůj lid, určený k záhubě. Jako pravý pastýř lpěl v této strašné rozhodující chvíli na stádu, svěřeném jeho péči. Nemohl se rozhodnout a modlil se úpěnlivě k Bohu, aby nezahubil národ, který si vyvolil. Svým orodováním zadržel trestající rameno pomsty, takže trest nad neposlušným a odbojným Izraelem nebyl dokončen. PP 298.1

Anděl hněvu však již začal konat své dílo zkázy. Na Mojžíšův rozkaz vzal Árón kadidelnici, běžel mezi shromážděné a “očistil lid”. “A stál mezi mrtvými a živými.” 4. Mojžíšova 17,12.13. Jak stoupal k nebi dým z kadidla, stoupaly k Bohu modlitby Mojžíšovy ve stánku úmluvy; a rána se zastavila. Čtrnáct tisíc Izraelských leželo na zemi mrtvých jako důkaz, že se provinili reptáním a vzpourou. PP 298.2

Byl však podán ještě další důkaz, že kněžství bylo svěřeno rodině Árónově. Každý kmen dodal na příkaz Boží prut, na němž bylo napsáno jméno kmene. Jméno Árónovo bylo napsáno na prutu, který dodal kmen Lévi. Pruty pak položili do stánku úmluvy “před svědectvím”. Jeden prut se jménem kmene vypučí, což bude důkazem, že Hospodin vyvolil tento kmen pro kněžství. Na druhý den “aj, vyrostl prut Árónův z domu Lévi, a vypustil z sebe pupence, zkvetl a vydal mandly zralé”. 4. Mojžíšova 17,4.8. Prut byl ukázán všemu lidu a pak uložen ve stánku úmluvy jako svědectví pro příští pokolení. Tento div působivě rozřešil otázku kněžství. PP 298.3

Nyní bylo všem naprosto jasné, že Mojžíš a Árón mluvili z božské moci. Všichni museli uvěřit nepříjemné pravdě, že zemřou na poušti. “Hle,” volali, “již mřeme, mizíme a všickni my hyneme.” 4. Mojžíšova 17,12. Uznávali, že se byli dopustili hříchu, když se vzbouřili proti svým vůdcům, a že Chóre a jeho druzi byli spravedlivě potrestáni soudem Božím. PP 298.4

Povstání Chóreho je v menším měřítku ukázkou toho, kam až dovede člověka zavést týž duch, který zavedl satana v nebi ke vzpouře. Byla to pýcha a ctižádost, která hnala Lucifera k tomu, že štval proti správě Boží a že usiloval o svržení pořádku, který byl v nebi zaveden. Po svém pádu snaží se pak zasévat v mysli lidí ducha závisti a nespokojenosti, ctižádostivou touhu po postavení a poctách. Tak působil na mysl Chóreho, Dátana a Abirona, aby v nich vzbudil touhu po vyvýšení, aby v nich vyvolal závist, nevíru a vzpouru. Satan je svedl, aby neuznávali muže, jež jim Bůh ustanovil, a tím odmítli i Boha jako svého vůdce. Reptali proti Mojžíšovi a Árónovi, a tím se rouhali Bohu. PP 298.5

Satan je tak oklamal, že byli o sobě přesvědčeni, že jsou v právu. Ty pak, kteří je kárali za hříchy, pokládali za svedené satanem. Totéž zlo, které vedlo k záhubě Chóreho, stále působí. Pýcha a ctižádost jsou stále velmi rozšířeny a nečelí-li se jim, otevírají dveře k závisti a touze po nadvládě, duše se odcizuje Bohu a bezděky je vtahována do řad satanových. Mnozí lidé, a dokonce i duchovní, uvažují jako Chóre a jeho druzi a touží po svém vyvýšení a usilují o ně tak horlivě, že ve snaze získat účast a podporu lidu jsou ochotni překrucovat pravdu, nesprávně vykládat tvrzení služebníků Hospodinových a dokonce je obviňovat z nízkých a sobeckých pohnutek, jimiž jsou sami vedeni. A tak tvrdošíjně opakují lži před všechny důkazy, že jde o lež, až konečně sami dospějí k přesvědčení, že mají pravdu. Snaží se podkopat důvěru lidí v muže Bohem vyvolené a sami pak skutečně věří, že pracují pro dobrou věc, a tím dobře slouží Bohu. PP 299.1

Hebrejové se nechtěli podřídit pokynům a omezením Hospodinovým. Nesnášeli omezování, neradi přijímali výtky. To byla příčina jejich reptání proti Mojžíšovi. Kdyby jim bylo bývalo dovoleno, aby si dělali, co se jim zlíbí, nebyli by si stěžovali na své vůdce. V celých dějinách církve museli služebníci Boží čelit témuž duchu. PP 299.2

Oddá-li se člověk hříchu, umožní tím satanovi přístup ke své mysli. A pak se dopouští jedné bezbožnosti za druhou. Odmítá pak světlo a tím se zatemňuje jeho mysl a zatvrzuje jeho srdce. Další krok k hříchu je pak už snazší. Odmítá stále jasnější světlo, až nakonec uvykne své bezbožnosti. Hřích se mu už nejeví hříchem. Často začne nenávidět ty, kdož věrně hlásají slovo Boží a odsuzují jeho hříchy. Není ochoten snášet utrpení a oběť, kterou by si vyžádala jeho náprav, a spíše se obrátí proti služebníku Hospodinovu a odmítá jeho výtky jako nežádoucí a tvrdé. Podobně jako Chóre prohlašuje, že lid si počíná správně a že karatel je příčinou všech nesnází. A tímto klamem uklidňuje své svědomí. Svou závistí a nespokojeností zasévá neshody v církvi a oslabuje snahy těch, kdož ji budují. Každý krok vpřed, vykonaný těmi, jež Bůh povolal, aby řídili jeho dílo, vyvolává podezírání. Každý jejich čin je žárlivci a podezíravci nesprávně vykládán. Bylo tomu tak v době Lutherově, Wesleyově a dalších reformátorů. Tak tomu je i dnes. PP 299.3

Chóre by si nebyl tak počínal, kdyby byl věděl, že všechny rozkazy a důtky, kterých se dostalo Izraeli, pocházely od Boha. Měl to však vědět. Bůh podal přesvědčující důkazy, že Izrael vede on. Chóre a jeho přívrženci tak dlouho odmítali světlo, až byli tak zaslepení, že ani největší projevy moci Boží je nemohly přesvědčit; připisovali je lidskému nebo satanovu působení. Totéž učinili lidé, když druhého dne po záhubě Chóreho a jeho druhů přišli k Mojžíšovi a Árónovi a pravili. “Vy jste příčinou smrti lidu Hospodinova.” Ačkoli se jim dostalo nejpřesvědčivějších důkazů, že Bohu se nelíbí jejich počínání, když byli zahubeni ti, kteří je klamali, odvažovali se připisovat soudy Boží satanovi a prohlašovali, že smrt těch dobrých a zbožných mužů způsobili Mojžíš a Árón za pomocí satana. To zpečetilo jejich osud. Spáchali hřích proti Duchu svatému, hřích, který zatvrzuje lidské srdce před působením božské milosti. “Kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka,” praví Kristus, “bude jemu odpuštěno, ale kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno.” Matouš 12,32. Tato slova pronesl náš Spasitel, když zázraky, které konal z moci Boží, připisovali Židé belzebubovi. Prostřednictvím Ducha svatého obcuje Bůh s člověkem; a ti, kdož opovážlivě zavrhují působení Ducha svatého, a označují je za působení satanovo, přerušují spojení mezi duší a nebem. PP 299.4

Projevem svého Ducha Bůh kárá a napravuje hříšníka. Jestliže však je působení Ducha stále odmítáno, nemůže Bůh pro duši už nic učinit. Byl vyčerpán poslední zdroj božské milosti. Hříšník se odvrátil od Boha a spáchaný hřích se sám nenapraví. Není již další moci, již by Bůh mohl přesvědčit a napravit hříšníka. “Nechej ho” (Ozeáš 4,17), zní božský příkaz. Neboť “nezůstávalo by již oběti za hříchy, ale hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, kterýž zráti má protivníky”. Židům 10,26.27. PP 300.1