Poslové naděje a lásky

130/290

Nebezpečí rozdělení

Žádnému člověku nepřísluší posuzovat Boží služebníky. Jediný, kdo může soudit lidskou práci, je Bůh, který každého spravedlivě odmění. PNL 159.2

Dále apoštol přímo poukázal na srovnávání jeho a Apollovy práce: “Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená ‘ne nad to, co je psáno’, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému. Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?” 1. Korintským 4,6.7. PNL 159.3

Pavel sboru jasně ukázal, jaká nebezpečí a strádání musel on a jeho spolupracovníci ve službě pro Krista trpělivě snášet. Prohlásil: “Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje. Nepíši to proto, abych vás zahanbil, ale abych vás jako své milované děti napomenul. I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.” 1. Korintským 4,11-15. PNL 159.4

Jestliže posluchači Božího slova projevují určitému oblíbenému kazateli takovou náklonnost, že nejsou ochotni uznat práci jiného učitele, pak znevažují Krista, který posílá své služebníky do světa, aby zvěstovali evangelium. Bůh sesílá svému lidu pomoc, ale neřídí se vždy jeho přáními, ale spíše jeho potřebami; lidé jsou totiž krátkozrací a nedokážou posoudit, co je pro ně nejlepší. Málokdy má jediný kazatel veškeré předpoklady nezbytné k tomu, aby přivedl sbor k dokonalosti ve všech požadavcích křesťanského života. Proto Bůh často posílá k věřícím další kazatele, z nichž každý má jiné schopnosti, které těm předchozím chyběly. PNL 159.5

Věřící by měli tyto Kristovy služebníky s vděčností přijmout, jako by přijímali samotného Pána. Z ponaučení, která jim jednotliví kazatelé udělují z Božího slova, by se měli snažit vytěžit co nejvíce. Pravdy, které Boží služebníci přinášejí, by měly být přijímány s velkou pokorou a lidé by si jich měli vážit. Žádný kazatel by se však neměl stát modlou. PNL 160.1

Boží služebníci se stávají posly poznání a požehnání jen díky Kristově milosti. Budou-li se upřímně a vytrvale modlit, dostanou dar Ducha svatého; naplněni touhou zachraňovat lidi a horlivě šířit slávu kříže se potom vydají do světa a spatří ovoce své práce. Pokud rozhodně odmítnou stavět na odiv lidskou moudrost a vyvyšovat sami sebe, vykonají práci, která odolá všem satanovým útokům. Mnozí se obrátí od tmy ke světlu a bude založeno mnoho sborů. Lidé se nebudou obracet k lidským nástrojům, ale ke Kristu. Vlastní “já” ustoupí do pozadí a lidé uvidí Ježíše, muže z Golgoty. PNL 160.2

Ti, kdo dnes pracují pro Krista, mohou vynikat týmiž skvělými vlastnostmi, jakými se vyznačovali hlasatelé evangelia v době apoštolů. Dnes je Bůh ochoten dát svým služebníkům stejnou sílu, jakou tehdy dal Pavlovi a Apollovi, Silasovi a Timoteovi, Petrovi, Jakubovi a Janovi. PNL 160.3

I v době apoštolů se někteří lidé mylně domnívali, že věří v Krista, přitom však odmítali prokazovat úctu jeho poslům. Prohlašovali, že neposlouchají žádného lidského učitele, protože jsou vyučováni samotným Kristem a posly evangelia nepotřebují. Pokládali se za zcela duchovně nezávislé a nebyli ochotni naslouchat hlasu církve. Takovým lidem hrozilo vážné nebezpečí, že budou svedeni. PNL 160.4

Bůh povolal do církve lidi s různými dary a ustanovil je svými pomocníky, aby mohl větší počet lidí po společné úvaze přijímat rozhodnutí, která by odpovídala záměrům Ducha svatého. Lidé, kteří se řídí pouze svými osobitými povahovými sklony a odmítají spolupracovat s těmi, kteří již v Božím díle získali bohaté zkušenosti, budou natolik zaslepeni důvěrou v sebe samé, že nebudou schopni odlišit pravdu od lži. Zvolit si takové lidi za vedoucí představitele církve je nebezpečné; bez ohledu na mínění svých bratří budou totiž dbát pouze na svůj vlastní úsudek a budou jednat podle svých plánů. Nepřítel může snadno působit skrze lidi, kteří si troufají ve své síle vést ostatní, přestože se nenaučili Kristově pokoře a sami by potřebovali při každé příležitosti poradit. PNL 160.5

Při konání povinností není bezpečné spoléhat se pouze na pocity. Nepřítel člověku často namlouvá, že ho vede Bůh, ve skutečnosti se však řídí jen lidskými příkazy. Ale budeme-li obezřetní a budeme-li se radit se svými bratry, Bůh nám dá poznat svou vůli; vždyť jsme dostali zaslíbení: “On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě.” Žalm 25,9. PNL 160.6

Někteří členové rané křesťanské církve nechtěli uznat ani Pavla, ani Apolla; domnívali se, že jejich vůdcem je Petr. Tvrdili, že když byl Kristus na této zemi, Petr s ním měl nejdůvěrnější vztah, zatímco Pavel pronásledoval věřící. Jejich názory a pocity pramenily z jejich předsudků. Neprojevovali velkomyslnost, šlechetnost ani laskavost, která by svědčila o tom, že v nich přebývá Kristus. PNL 160.7

Hrozilo nebezpečí, že tento duch stranickosti křesťanskou církev velmi poškodí. Proto dostal Pavel od Boha pokyn, aby Korintské důrazně napomenul a aby ve vší vážnosti vznesl proti takovému jednání námitky. Těch, kdo říkali: “Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu”, se Pavel ptá: “Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?” 1. Korintským 1,12.13. Dále Pavel věřící žádá: “Ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.” 1. Korintským 3,21-23. PNL 161.1

Mezi Pavlem a Apollem existoval dokonalý soulad. Apolla neshody v korintském sboru zklamaly a zarmoutily; nijak nevyužil toho, že mu lidé dávali přednost, ani jejich přístup nepodpořil, ale rychle opustil místo sporu. Když na něj Pavel později naléhal, aby Korint znovu navštívil, odmítl. Začal zde opět pracovat teprve po dlouhé době, když sbor duchovně dozrál. PNL 161.2