Výchova

5/65

3. kapitola — Poznání dobra a zla

“Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha …”
“…jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.” Římanům 1,28.21.
Vy 15.1

I když Bůh stvořil naše prarodiče nevinné a svaté, neomezil je v možnosti nesprávného jednání. Mohl je stvořit bez schopnosti přestoupit jeho požadavky, ale v takovém případě by se jejich charakter nemohl rozvíjet. Jejich služba by nebyla dobrovolná, ale vycházela by z donucení. Dal jim tedy možnost, aby si mohli vybrat — mohou se mu podřídit, nebo odmítnout poslušnost. Než mohli obdržet plné požehnání, které jim chtěl dát, musela být prověřena jejich láska a věrnost. Vy 15.2

V zahradě Eden Bůh dal vyrůst “stromu poznání dobrého a zlého … A Hospodin Bůh člověku přikázal: ‘Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.’” 1. Mojžíšova 2,9.16.17. Bůh si přál, aby Adam s Evou nepoznali zlo. Ze své velké lásky je chtěl ušetřit poznání zla — hříchu a jeho důsledků, úmorné dřiny, úzkostlivé ustaranosti, zklamání a smutku, bolesti a smrti. Vy 15.3

Zatímco Bůh se snažil o dobro člověka, satan se snažil člověka zničit. Když se Eva, navzdory Božímu varování, odvážila k zakázanému stromu přiblížit, setkala se tam se svým nepřítelem. Satan využil její zájem a zvědavost, aby popřel to, co Bůh řekl, a zpochybnil tak Evinu důvěru v Boží moudrost a dobrotu. Když žena pokušiteli připomenula Boží jasné prohlášení: “Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli”, odpověděl jí s klidem: “Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.” 1. Mojžíšova 3,3-5. Vy 15.4

Satan si přál, aby lidem připadalo poznání dobra smíšeného se zlem jako velké požehnání. Chtěl Evu přesvědčit, že zákazem jíst ovoce ze stromu poznání jim Bůh odepřel něco velmi dobrého. Bůh jim prý zakázal jíst toto ovoce právě proto, že by jim poskytlo větší moudrost a moc; tím jim vlastně měl zabránit v dosažení skvělejšího rozvoje a většího štěstí. Vy 15.5

Satan v podobě hada prohlásil, že on sám jedl ze stromu zakázané ovoce, a tím získal schopnost mluvit. Kdyby je jedli i oni, dostali by se tím na vyšší úroveň existence a otevřely by se jim širší oblasti poznání. Vy 16.1

Satan tvrdil, že jedením ze zakázaného stromu získal mnoho. Nezmínil se ale už o tom, že byl pro svá přestoupení vyhnán z nebe. Faleš byla skrytá pod rouškou zdánlivé pravdy a Eva — omámená, polichocená a oklamaná — tento podvod neodhalila. Toužila po tom, co Bůh zakázal, nedůvěřovala jeho moudrosti. Odhodila víru, která je klíčem k opravdovému poznání. Vy 16.2

Eva viděla, “že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla.” 1. Mojžíšova 3,6. Ovoce mělo příjemnou chuť. Když je jedla, zdálo se jí, že cítí jakousi oživující sílu. Představovala si, že vstupuje do vyššího stavu bytí. Po pádu do hříchu se stala pokušením i pro svého manžela. “Dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.” 1. Mojžíšova 3,6. Vy 16.3

“Otevřou se vám oči,” řekl nepřítel, “a budete jako Bůh znát dobré i zlé.” 1. Mojžíšova 3,5. Skutečně se jim oči otevřely; bylo to však velmi smutné otevření! Vše, čeho přestoupením dosáhli, bylo poznání zla a kletby hříchu. V samotném ovoci nebylo nic jedovatého, hřích nebyl ani v touze něco ochutnat. Podstatou hříchu byla nedůvěra v Boží dobrotu, v jeho slovo a zavrhnutí jeho autority. Tak se naši prarodiče stali hříšníky. Vy 16.4

A jejich nedůvěra přinesla světu poznání zla. Otevřely se tak dveře všem dalším lžím a chybám. Vy 16.5

Člověk ztratil vše, protože se rozhodl naslouchat raději svůdci než tomu, který je Pravda a který jediný dává poznání. Smícháním zla a dobra byla mysl člověka zmatena a jeho duševní a duchovní síly byly otupeny. Přestal si vážit dobra, které mu Bůh tak štědře dával. Vy 16.6

Adam s Evou si vybrali poznání zla. Budou-li někdy moci získat zpět postavení, které ztratili, bude to muset být za nepříznivých podmínek, které si způsobili. Už nemohli dále bydlet v Edenu, protože zahrada ve své dokonalosti je nemohla naučit tomu, co teď potřebovali pochopit. S nevýslovným zármutkem se rozloučili s nádherným prostředím a odešli žít na zemi, na níž spočinula kletba hříchu. Vy 16.7

Bůh řekl Adamovi: “Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.” 1. Mojžíšova 3,17-19. Vy 16.8

I když byla země nakažena hříchem, příroda měla být stále učebnicí člověka. Teď už nemohla představovat pouze dobro, protože zlo bylo přítomné všude a svým poskvrňujícím dotekem kazilo zemi, moře i vzduch. Tam, kde byl dříve vepsán pouze Boží charakter a poznání dobra, byla teď vepsána také povaha satana a poznání zla. Příroda, která už ukazovala na vliv dobra i zla, měla člověka neustále upozorňovat na důsledky hříchu. Vy 16.9

Vadnoucí květiny a padající listí byly pro Adama a jeho ženu svědectvím o prvních známkách zkázy. Jasně tak vnímali skutečnost, že každá živá bytost musí zemřít. I vzduch, na kterém závisel jejich život, nesl zárodky smrti. Vy 17.1

Lidé si stále více uvědomovali, že ztratili vládu nad přírodou. Dokud byl Adam věrný Bohu, stál nad nižším stvořením jako jeho král a celá příroda uznávala jeho vládu. Přestoupením však o své království přišel. Duch vzpoury se rozšířil i v říši zvířat. Nejen život lidí, ale i povaha šelem, stromy v lese, tráva na poli či vzduch poskytovaly smutné poučení o poznání zla. Vy 17.2

Člověk ale nebyl zanechán na pospas důsledkům zla, které si vybral. V rozsudku, který byl vysloven nad satanem, bylo zároveň oznámeno i vykoupení: “Mezi tebe a ženu položím nepřátelství,” řekl Bůh, “i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.” 1. Mojžíšova 3,15. Tento rozsudek, který vyslechli naši prarodiče, byl pro ně zaslíbením. Dříve než slyšeli o trní a bodláčí, o námaze a zármutku, který musí být jejich údělem, nebo prachu, ve který se mají jednou obrátit, slyšeli slova, která jim dávala neklamnou naději. Vše, co ztratili tím, že podlehli satanu, mohli znovu získat zpět prostřednictvím Krista. Vy 17.3

Také příroda, byť poničená hříchem, nám opakuje tuto zprávu. Neukazuje jen na stvoření, ale i na vykoupení. Navzdory stopám prokletí a zřejmým projevům zkázy je příroda stále nádherná a plná důkazů životodárné síly. Vy 17.4

Stromy shazují své listy, aby se pak oblékly do ještě svěžejší zeleně; květy vadnou, ale na jaře vyraší v nové kráse. Každý projev stvořitelské moci nás ujišťuje, že i my můžeme být stvořeni znovu “ve spravedlnosti a svatosti pravdy” Efezským 4,24. Stejné přírodní úkazy a zákonitosti, které nám tak živě připomínají naši velkou ztrátu, se zároveň stávají posly naděje. Vy 17.5

Všude tam, kam zasahuje zlo, proniká i hlas našeho Otce, který si přeje, aby jeho děti viděly na konkrétních důsledcích pravou povahu hříchu. Znovu je vyzývá, aby opustily zlo a přijaly dobro. Vy 17.6