Touha věků

20. kapitola — Opět v Káně

Galilejci se vraceli z velikonočních slavností a vyprávěli o Ježíšových obdivuhodných činech. Postoj jeruzalémských hodnostářů k jeho počínání mu v Galileji otevřel cestu. Mnozí lidé naříkali nad znesvěcováním chrámu a nad hrabivostí a nadutostí kněží. Doufali, že muž, který vyhnal židovské představitele, by mohl být dlouho očekávaným Vysvoboditelem. Nyní se k nim donesly zprávy, které podle všeho potvrzovaly jejich nejodvážnější naděje. Prorok se prý sám prohlásil za Mesiáše. TV 121.1

Obyvatelé Nazareta však v něho neuvěřili. Proto se Ježíš na cestě do Kány v Nazaretě nezastavil. Řekl učedníkům, že prorok nemá úctu ve své vlasti. Lidé posuzují povahu druhého podle toho, čeho si sami váží. Omezení a přízemní lidé posuzovali Krista podle jeho nízkého původu, chudého oblečení a obyčejného zaměstnání. Nedokázali ocenit dokonalou čistotu jeho ducha. TV 121.2

Zpráva o Kristově návratu do Kány se brzy rozšířila po celé Galileji. V srdcích trpících a nešťastných lidí svitla naděje. V Kafarnaum zaujaly zvěsti o Ježíši jednoho židovského šlechtice, který byl královským úředníkem. Jeho syn trpěl nevyléčitelnou nemocí. Lékaři se již vzdali všech pokusů o jeho záchranu a nedávali mu žádnou naději na přežití. Když se jeho otec doslechl o Ježíši, rozhodl se hledat pomoc u něho. Dítě už na tom bylo velmi špatně a všichni se obávali, že se otcova návratu ani nedožije. Šlechtic však byl pevně přesvědčen, že musí jít za Ježíšem a osobně jej požádat o pomoc. Doufal, že jeho prosba vzbudí ve velkém Lékaři soucit. TV 121.3

Přišel do Kány a našel Ježíše uprostřed velkého zástupu. Se srdcem plným obav se protlačil až k němu. Když viděl jen zaprášeného a unaveného poutníka v obyčejném šatu, jeho víra zakolísala. Začal pochybovat o tom, že by tento muž mohl splnit jeho prosbu. Přesto chtěl s Ježíšem mluvit. Řekl mu, proč za ním přišel, a prosil ho, aby s ním šel do jeho domu. Ježíš už o jeho trápení věděl. Dříve než se úředník vydal na cestu, Spasitel viděl, co jej tíží. TV 121.4

Věděl však také, že si otec v duchu stanovil podmínku, a pokud ta nebude splněna, neuvěří. Pokud Ježíš nesplní jeho prosbu, šlechtic jej jako Mesiáše nepřijme. Plný úzkosti čekal úředník na odpověď a Ježíš mu řekl: “Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte…” Jan 4,48. TV 121.5

Otci nemocného dítěte nestačily všechny dosavadní důkazy o tom, že Ježíš je Kristus. Byl ochoten v něho uvěřit jen tehdy, když splní jeho žádost. Spasitel poukazoval na rozdíl mezi pochybováním a nevírou židovského šlechtice a upřímnou vírou Samařanů, kteří od něho žádný zázrak ani znamení nežádali. Ježíšovo slovo mocně zasáhlo jejich srdce a stalo se pro ně nepomíjejícím důkazem jeho božství. Krista velmi mrzelo, že lid, jemuž byla svěřena svatá Písma, neslyší, jak k nim Bůh promlouvá ve svém Synu. TV 122.1

Královský úředník přece jen nějakou víru měl. Jinak by byl nepřišel prosit o nejvzácnější požehnání, jaké znal. Ježíš měl pro něho ještě větší dar. Nejenže chtěl uzdravit jeho dítě, ale přál si, aby úředník i celá jeho rodina měli podíl na spasení. Chtěl, aby v Kafarnaum, kde měl již brzy začít působit, svítilo světlo. Dříve, než šlechtic zatouží po Kristově milosti, si však musí uvědomit, co nejvíc potřebuje. Tento dvořan představoval značnou část svého národa. O Krista se zajímal jen pro vlastní prospěch. Také mnozí další doufali, že z Ježíšovy moci získají nějaké zvláštní výhody, a svou víru zakládali na pomíjivém prospěchu. Nerozpoznali nemoc svého ducha a necítili potřebu Boží milosti. TV 122.2

Když Spasitel promluvil, jeho slova odhalila dvořanovo srdce jako silný záblesk světla. Šlechtic pochopil, že Krista vyhledal jen ze sobeckých pohnutek. Poznal pravou podstatu své kolísavé víry. V zoufalství si uvědomil, že pochybnosti by mohly stát jeho syna život. Viděl, že stojí vedle někoho, kdo dokáže číst myšlenky a pro něhož není nic nemožné. Úpěnlivě zvolal: “Pane, pojď, než mé dítě umře!” Jan 4,49. Vírou se chytil Krista jako kdysi Jákob, který zápasil s andělem a zvolal: “Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.” 1. Mojžíšova 32,27. TV 122.3

A stejně jako Jákob i on zvítězil. Spasitel se nikdy neodvrací od člověka, který se k němu v nouzi upíná a volá o pomoc. “Vrať se domů, tvůj syn je živ!” Jan 4,50. Královský služebník odcházel od Krista s pokojem a radostí, jakou dosud nepoznal. Nejenže uvěřil, že jeho syn bude zdráv, ale získal i pevnou víru v Krista jako svého Vykupitele. TV 122.4

V téže chvíli zpozorovali sluhové u lůžka umírajícího dítěte v Kafarnaum náhlou a nepochopitelnou změnu. Z tváře nemocného zmizel stín smrti. Horečka ustoupila a chlapec se začal uzdravovat. Kalné oči se rozjasnily, zesláblé a vyčerpané tělo zesílilo. Nezůstala na něm ani stopa nemoci. Rozpálené tělo se zklidnilo a chlapec usnul. Horečka ustoupila v době největšího slunečního žáru. Všichni v domě byli ohromeni a velmi se radovali. TV 122.5

Kána nebyla od Kafarnaum daleko a královský úředník se mohl vrátit domů ještě večer. On však nepospíchal a domů dorazil až ráno. To byl ale návrat! Když odcházel za Ježíšem, byl zoufalý. I slunce se mu zdálo být kruté a zpěv ptáků na něho působil jako výsměch. Teď bylo všechno jiné. Celá příroda byla jako proměněná. Díval se na svět jinýma očima. Vracel se brzy ráno. Všude bylo ticho. Zdálo se mu, že celá příroda chválí Boha spolu s ním. Ještě než došel domů, vyšli mu naproti jeho sluhové. Představovali si, jak se asi trápí, a chtěli ho potěšit. Když mu však oznámili radostnou novinu, šlechtic nebyl vůbec překvapen. Z jim nepochopitelného důvodu se naléhavě ptal, kdy přesně se dítě začalo uzdravovat. Odpověděli: “Včera hodinu po poledni mu přestala horečka.” Jan 4,52. V okamžiku, kdy dvořan uvěřil ujištění: “Tvůj syn žije,” dotkla se Boží láska umírajícího dítěte. Rozradostněný otec spěchal, aby objal svého syna. Přivinul ho k sobě jako zmrtvýchvstalého a znovu a znovu děkoval Bohu za jeho zázračné uzdravení. TV 122.6

Královský dvořan se chtěl o Kristu dozvědět více. Když se později seznámil s jeho učením, připojil se s celým svým domem k jeho učedníkům. Utrpení nakonec přispělo k obrácení celé rodiny. Zprávy o zázračném uzdravení se rychle rozšířily a Kafarnaum, kde Ježíš vykonal tolik podivuhodných skutků, bylo připraveno na jeho přímé působení. Ježíš pomohl šlechtici v Kafarnaum a chce pomoci i nám. My se však často chováme stejně jako onen zoufalý otec a obracíme se k Ježíši jen tehdy, když nám jde o nějaký pozemský zájem. Podle toho, jak splní naši žádost, potom důvěřujeme jeho lásce. Spasitel nám chce dát víc, než žádáme. Nevyhovuje našim prosbám hned, aby nám ukázal, jak zvrácené je naše srdce a jak nutně potřebujeme jeho milost. Chce, abychom se zbavili sobectví, které nás k němu přivádí. Musíme uznat svou bezmocnost a ubohost a cele se spolehnout na jeho lásku. TV 123.1

Dvořan chtěl, aby se jeho žádost splnila dříve, než uvěří. Musel však přijmout Ježíšovo slovo, spolehnout se na to, že jeho prosba byla vyslyšena a že mu požehnal. To je poučením i pro nás. Nemáme věřit proto, že vidíme nebo cítíme, že nás Bůh slyší. Máme věřit jeho zaslíbením. Když k němu přicházíme s vírou, proniká k němu každá naše prosba. Pokud jsme se modlili za požehnání, měli bychom věřit, že nám je dává, a děkovat za ně. Můžeme se věnovat svým povinnostem a být si jisti, že se požehnání projeví, až je budeme nejvíc potřebovat. Dokážeme-li to, získáme jistotu, že naše prosby jsou vyslyšeny. Bůh pro nás učiní “neskonale víc” — “pro bohatství své slávy”, vždyť “je nesmírně veliký ve své moci”. Efezským 3,20.16; Efezským 1,19. TV 123.2