Touha věků

72/361

19. kapitola — Zastavení v Samařsku

Cestou do Galileje procházel Ježíš Samařskem. V poledne došel do šekemského údolí. Na jeho okraji byla Jákobova studna. Učedníci šli koupit něco k jídlu a Ježíš, unavený cestou, si sedl a odpočíval. TV 112.1

Židé a Samařané byli úhlavními nepřáteli a jedni druhým se zdaleka vyhýbali. Obchodování se Samařany rabíni v nejnutnějších případech připouštěli, ale společenský styk s nimi byl zcela zapovězen. Žid by si byl od Samařana nikdy nic nevypůjčil, nepřijal by od něho žádnou službu a nevzal by si od něho ani krajíc chleba nebo trochu vody. TV 112.2

Kristovi učedníci se při nákupu chovali přesně podle zvyků svého národa. V ničem nezašli dál, než bylo dovoleno. Požádat Samařana o nějakou službu nebo mu nějak pomoci by je bylo ani nenapadlo. TV 112.3

Ježíš seděl u studny zesláblý hladem a žízní. Od rána urazil velký kus cesty a teď na něho pražilo polední slunce. Při pomyšlení, že má čerstvou studenou vodu na dosah ruky, na něho žízeň doléhala ještě silněji. Nemohl však nic dělat, protože neměl ani lano, ani vědro a studna byla hluboká. Přijal úděl člověka, a proto čekal, až někdo přijde a vodu mu nabere. TV 112.4

Za chvíli dorazila ke studni jedna Samařanka, a jako by Ježíše vůbec neviděla, nabrala si vodu do džbánu. Potom se otočila a chtěla odejít. Vtom ji Ježíš požádal, aby mu dala napít. Takovou prosbu na Východě nikdo neodmítne. Vodu tam nazývají “Božím darem”. Dát napít žíznivému poutníkovi bylo v kraji svatou povinností a Arabové žijící v poušti by neváhali odbočit ze své cesty jen proto, aby ji mohli splnit. Nenávist mezi Židy a Samařany ženě nedovolila nabídnout Ježíšovi vodu. Ježíš se však snažil najít klíč k jejímu srdci. S ohleduplností sobě vlastní jí nenabídl žádnou laskavost, ale naopak o ni sám požádal. Nabídnutou pomoc by žena mohla odmítnout, projev důvěry však budí zase důvěru. TV 112.5

Nebeský král přišel k této zavržené ženě a požádal ji o službu. Kristus, který stvořil oceán, otevřel prameny a koryta řek, který má v moci všechny vodní hlubiny, seděl unavený u Jákobovy studny a čekal, až mu cizinka laskavě podá trochu vody. TV 112.6

Žena si všimla, že Ježíš je Žid. Byla tak překvapená, že zapomněla, oč ji požádal, a chtěla vědět, proč to udělal. TV 113.1

“Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?” Jan 4,9. TV 113.2

Ježíš odpověděl: “Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.” Jan 4,10. Divíš se, že žádám o tak nepatrnou laskavost, jako je doušek vody ze studny u našich nohou. Kdybys byla požádala ty mě, byl bych ti dal napít vody věčného života. TV 113.3

Žena Ježíšova slova nepochopila, ale cítila, že jsou velmi závažná. Přestala si ho dobírat a zvážněla. Myslela si, že Ježíš mluví o studni, kterou mají před sebou, a řekla: “Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil.” Jan 4,11.12. Viděla před sebou jen žíznivého, unaveného a zaprášeného poutníka. V duchu ho srovnávala se ctihodným patriarchou Jákobem. Byla samozřejmě přesvědčená o tom, že studni, kterou jim dali otcové, se žádná jiná nevyrovná. Vzpomínala na své předky a přemýšlela o budoucnosti. Těšila se na příchod Mesiáše, a naděje otců, Mesiáš, byl vedle ní. Ona jej však nepoznala. I dnes stojí mnoho žíznivých lidí přímo u studny života, a přitom ji hledají někde jinde! “‘Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?’ — aby Krista přivedl dolů — ‘ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?’ — aby Krista vyvedl z říše mrtvých… ‘Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci’… Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.” Římanům 10,6-9. TV 113.4

Na otázku, která se týkala jeho osoby, Ježíš hned neodpověděl, ale vážně a důstojně řekl: “Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.” Jan 4,13.14. Každý, kdo chce uhasit žízeň u pramenů tohoto světa, bude pít a potom zase žíznit. TV 113.5

Všude jsou lidé, kteří nenalézají uspokojení. Touží po něčem, co by uhasilo žízeň jejich duše. Tuto touhu může splnit jen Jediný. Svět potřebuje to nejvzácnější — to, po čem touží všechny pronárody (Ageus 2,7) — Krista. Boží milost, kterou může člověku darovat jen on, je jako živá voda, jež očišťuje, občerstvuje a posiluje. TV 113.6

Ježíš neřekl, že člověku stačí jen jeden doušek vody života. Ten, kdo pozná Ježíšovu lásku, bude po ní toužit stále a nebude už hledat nic jiného. Bohatství, světské pocty a radovánky už ho nebudou zajímat. Z jeho srdce se bude stále ozývat: “Jen tebe víc!” Pán člověku ukáže, co potřebuje nejvíc, a rád ukojí jeho hlad a žízeň. Uspokojení těchto potřeb není totiž v lidské moci. Studny se vyprázdní, jezera vyschnou, náš Vykupitel však zůstává trvalým a nevyčerpatelným zdrojem. Můžeme k němu chodit a pít stále znovu a znovu, jeho voda je stále čerstvá. Člověk, ve kterém přebývá Kristus, má v sobě zdroj požehnání — “pramen, vyvěrající k životu věčnému”. Jan 4,14. Může z něho čerpat sílu a milost, jež uspokojí všechny jeho potřeby. TV 113.7

Když Ježíš mluvil o živé vodě, žena na něho překvapeně a se zaujetím hleděla. Vzbudil v ní zájem a ona začala toužit po daru, o němž hovořil. Pochopila, že se nejedná o vodu z Jákobovy studny. Po ní totiž vždy znovu dostala žízeň. Řekla: “Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.” Jan 4,15. TV 114.1