Touha věků

261/361

Loučení s chrámem

Boží Syn hleděl na chrám a na své posluchače a z jeho tváře vyzařovala lítost. Hlas se mu chvěl hlubokou úzkostí a z očí mu stékaly slzy hořkosti. Zvolal: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!” Matouš 23,37. Kristus prožíval zápas loučení. Bylo to tajemné loučení dlouho shovívavé božské lásky. V jeho nářku se ozývala bolest Božího srdce. TV 395.1

Farizeové a saduceové byli umlčeni. Ježíš svolal učedníky a chystal se odejít z chrámu. Neodcházel jako poražený a nepřáteli vyhnaný, ale jako vítěz, který splnil své poslání. TV 395.2

Pravdy, které Kristus vyslovil v onen památný den, zakořenily v srdcích mnoha lidí. Začali nově přemýšlet, probudily se v nich nové touhy a otevřel se před nimi nový život. Po Kristově ukřižování a vzkříšení vystoupili do popředí a plnili božské poslání s náležitou moudrostí a horlivostí. Oslovovali druhé Božím poselstvím a bořili staré pověry, které dlouhou dobu ovládaly tisíce životů. Lidské teorie a filozofie se ve srovnání s jejich svědectvím jevily jako nicotné bajky. Zástup v jeruzalémském chrámu byl Spasitelovými slovy hluboce zasažen. Všichni užasli a zmocnila se jich posvátná hrůza. TV 395.3

Izrael jako národ se však od Boha odvrátil. Větve olivy byly odťaty. Ježíš se naposledy rozhlédl po chrámu a smutně řekl: “Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‘Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.’” Matouš 23,38.39. Až dosud Ježíš nazýval chrám domem svého Otce. Nyní jej opouštěl a spolu s ním navždy opouštěla chrám, který byl vystaven k Boží slávě, i Boží přítomnost. Chrámové obřady ztratily svůj smysl, od této chvíle se staly pouhou formalitou. TV 395.4