Touha věků

177/361

Otázka prvenství

Když Petr odešel k moři, zůstal Kristus s ostatními učedníky v domě sám. Zavolal si je a zeptal se jich: “O čem jste cestou uvažovali?” Marek 9,33. Ježíšova přítomnost a jeho otázka stavěly celou záležitost do úplně jiného světla, než v jakém ji viděli na cestě. Učedníci mlčeli. Styděli se a sami sebe odsuzovali. Ježíš jim řekl, že za ně zemře, a ukázal jim, v jak žalostném rozporu je jejich sobecká ctižádost s jeho nesobeckou láskou. TV 279.1

Když jim oznamoval, že bude zabit a potom opět vstane, snažil se zavést rozhovor na velkou zkoušku víry, která na ně dolehne. Kdyby byli ochotni přijmout to, s čím je chtěl seznámit, mohli být ušetřeni mučivé úzkosti a zoufalství. V době smutku a zklamání se mohli utěšovat jeho slovy. Spasitel hovořil o budoucích událostech velice jasně a otevřeně. Zmínil se, že brzy bude muset jít do Jeruzaléma, a učedníkům opět svitla naděje, že nastolí své království. Znovu je napadla myšlenka, kdo v něm zaujme nejvyšší místa. Když se Petr vrátil od moře, řekli mu učedníci, nač se Ježíš ptal, a jeden z nich se nakonec odvážil zeptat Spasitele: “Kdo je vlastně největší v království nebeském?” Matouš 18,1. TV 279.2

Spasitel shromáždil učedníky kolem sebe a řekl jim: “Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.” Marek 9,35. Učedníci ani zdaleka nechápali vážnost a dosah jeho slov. Nemohli vidět to, co měl před očima on. Nerozuměli podstatě Kristova království, a proto se mezi sebou přeli. Skutečná příčina jejich sporu však byla hlubší. Vysvětlením podstaty svého království by byl Kristus roztržku nevyřešil, mohl ji jen na nějaký čas utišit. I kdyby se učedníkům dostalo plného poznání, otázka prvenství se mohla kdykoli znovu objevit. Církev by tím po Kristově odchodu mohla utrpět značné škody. TV 279.3

K boji o první místo vedl učedníky týž duch, který stál na počátku velkého sporu v nebesích a kvůli kterému Kristus sestoupil z nebe na zem a podstoupil smrt. Spasitel si představil Lucifera, “jitřenky syna”, který svou slávou převyšoval všechny anděly, jež obklopovali Boží trůn, a byl v nejtěsnějším spojení s Božím Synem. Lucifer řekl: “S Nejvyšším se budu měřit.” Izajáš 14,12.14. Jeho touha po vlastním vyvýšení vyvolala v nebi spor a vedla k vyhoštění velkého zástupu andělů. Kdyby byl Lucifer skutečně chtěl být jako Nejvyšší, nikdy by neopustil místo, které mu bylo v nebi určeno. Duch Nejvyššího se totiž projevuje v nesobecké službě. Lucifer chtěl mít Boží moc, ale ne Boží povahu. Snažil se získat nejvyšší postavení a člověk, který je veden jeho duchem, usiluje o totéž. V takových případech potom nutně dochází k odcizení, neshodám a svárům. Vlády se zmocňuje nejsilnější. Satanovo království je královstvím síly. Každý jedinec v něm pokládá druhého za překážku na cestě k úspěchu nebo za příčku v žebříku, po níž se může vyšplhat výš. TV 279.4

Lucifer usiloval o rovnost s Bohem, zatímco Kristus, Vyvýšený, “na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.” Filipským 2,6-8. Právě v době, kdy smrt na kříži byla již velmi blízko, vidí Ježíš své učedníky natolik zaujaté sobectvím, hlavní zásadou satanova království, že nejsou schopni cítit se svým Pánem, a dokonce ani rozumět tomu, co jim říká o ponížení, které pro ně podstoupí. TV 279.5

Ježíš se snažil s láskou, velmi citlivě, zároveň však i důrazně napravovat zlo. Odhaloval, co je podstatou vlády v nebeském království a v čem podle nebeských měřítek spočívá skutečná velikost. Lidé, kteří se nechají ovládnout pýchou a vzhlížejí se ve vysokém postavení, myslí spíš na sebe a na odměnu, kterou by měli dostat, než na to, jak by Bohu splatili jeho dary. Přidávají se na satanovu stranu a v nebi pro ně není místo. TV 280.1

Slávu předchází pokora. Na důležitá místa mezi lidmi vyvyšují nebesa takové jedince, kteří se — jako Jan Křtitel — dokáží pokořit před Bohem. Učedník s dětskou upřímností a otevřeností je v práci na Božím díle nejúspěšnější. Nebesa spolupracují s každým, kdo nehledá vlastní slávu a usiluje o záchranu druhých. Člověk, který opravdu cítí potřebu Boží pomoci, o ni prosí. Duch svatý mu ukáže na Ježíše, a tím jej povzbudí. Společenství s Kristem mu dodá sílu k práci pro lidi, kteří hynou v hříchu. Takový člověk je pomazán pro své poslání a dosahuje úspěchu i tam, kde by mnozí vzdělaní a učení lidé selhali. TV 280.2

Bůh však pomíjí ty, kdo se vyvyšují a myslí si, že bez nich se velkolepý Boží plán neobejde. Pán dává jasně najevo, že na nich není závislý. Boží dílo se po jejich odchodu nezastaví, ale bude ještě mocněji postupovat kupředu. TV 280.3

Poučení o podstatě Ježíšova království učedníkům nestačilo. Potřebovali nové srdce, které by je uvedlo do souladu s jeho zásadami. Ježíš přivolal jedno malé dítě a postavil je mezi učedníky. Potom je vzal něžně do náručí a řekl: “Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.” Matouš 18,3. Nebe si velmi váží bezelstnosti, nezištnosti a důvěřivé lásky dítěte. Jsou to rysy skutečné velikosti. TV 280.4

Ježíš znovu vysvětlil učedníkům, že jeho království se nevyznačuje světskou důstojností ani okázalostí. Tyto vlastnosti nemají v Ježíšových očích žádnou cenu. Bohatí i chudí, vzdělaní i nevzdělaní se setkávají u jeho nohou bez ohledu na společenské postavení či dosažené úspěchy. Všichni jsou vykoupeni krví a všichni jsou závislí na svém Vykupiteli. TV 280.5

Bůh si velmi váží upřímného a kajícného člověka. Neuděluje lidem svou pečeť podle jejich postavení, bohatství či rozumových schopností. Zajímá ho, jsou-li jedno s Kristem. Pán slávy nachází zalíbení v lidech tichých a pokorných srdcem. David říká: “Podal jsi mi štít své spásy…, tvá mírnost” — jako součást lidské povahy — “mé šiky rozmnožila”. Žalm 18,36. TV 280.6