Touha věků

10/361

5. kapitola — Zasvěcení

Asi čtyřicet dní po Ježíšově narození se Josef s Marií a dítětem vydali do Jeruzaléma, aby předstoupili před Hospodina a přinesli oběť (Lukáš 2,22). Tak to vyžadoval židovský zákon a Kristus jako člověk se mu musel ve všem podřídit. Předtím se již podrobil obřízce, která ho zavazovala k poslušnosti zákona. TV 29.1

Zákon nařizoval, že matka má přinést jednoročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích. V případě, že rodiče byli chudí a nemohli přinést beránka, bylo jim dovoleno obětovat pár hrdliček nebo dvě holoubata. Jedno jako oběť zápalnou, druhé jako oběť za hřích. TV 29.2

Oběti, které lidé přinášeli Bohu, nesměly mít žádnou vadu. Představovaly Krista. Z toho vyplývá, že ani Kristus neměl žádnou tělesnou vadu. Byl “jako beránek bez vady a bez poskvrny” (1. Petrův 1,19), zdravý a silný. Vždy žil v souladu s přírodními zákony. Po stránce tělesné i duchovní byl dokonalý a Bůh si přál, aby zachováváním jeho zákona dosáhli stejné dokonalosti všichni lidé. TV 29.3

Zasvěcování prvorozených má svůj počátek již v nejstarších dobách. Bůh slíbil, že pro záchranu hříšníka obětuje svého prvorozeného Syna. Každá rodina měla projevit vděčnost za tento dar a zasvětit svého prvorozeného syna kněžské službě. Měl se stát představitelem Krista mezi lidmi. TV 29.4

Když byl Izrael vyveden z Egypta, Bůh znovu nařídil, aby mu zasvěcoval své prvorozené. V egyptském zajetí Bůh přikázal Mojžíšovi, aby šel k faraonovi, egyptskému králi, a řekl mu: “Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna.” 2. Mojžíšova 4,22.23. TV 29.5

Mojžíš vzkaz vyřídil, ale pyšný král odpověděl: “Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!” 2. Mojžíšova 5,2. Bůh svému lidu pomáhal, konal pro něho divy a zázraky a seslal na faraona strašlivé pohromy. Nakonec přikázal andělu zkázy pobít v Egyptě všechny prvorozené mezi lidmi i zvířaty. Izraelci měli potřít veřeje dveří svého domu krví zabitého beránka, aby anděl zkázy poznal, že se má jejich domu vyhnout, a ušetřil je smrti. TV 29.6

Když na Egypt dopadla poslední rána, řekl Hospodin Mojžíšovi: “Posvěť mi všechno prvorozené… ať z lidí či z dobytka. Je to moje!” “V den, kdy jsem pobil všechno prvorozené v egyptské zemi, oddělil jsem pro sebe jako svaté všechno prvorozené v Izraeli, člověka i dobytče. Jsou moji. Já jsem Hospodin.” 2. Mojžíšova 13,2; 4. Mojžíšova 3,13. Když byla v Izraeli zavedena služba ve svatyni, Hospodin rozhodl, že místo prvorozených z celého Izraele ji bude vykonávat pokolení Léviho. Prvorození však byli i nadále považováni za Boží vlastnictví a rodiče je měli získávat zpět za výkupné. TV 30.1

Proto byl zákon o zasvěcování prvorozených tak významný. Připomínal Izraelcům, jak obdivuhodně je Bůh osvobodil, a zároveň byl předobrazem daleko významnějšího vysvobození, které jim přinese jednorozený Boží Syn. Stejně jako krev beránka na veřejích dveří zachránila prvorozené Izraelce, má Kristova krev moc zachránit svět. TV 30.2

Kristovo zasvěcení mělo tedy obrovský význam! Kněz však nepochopil tajemství, které se za ním skrývalo. Zasvěcování nemluvňat se pro něho stalo rutinou. Každý den přijímal peníze jako výkupné a zasvěcoval děti Hospodinu. TV 30.3

Byla to běžná součást jeho služby, a pokud rodiče nebyli bohatí nebo vysoce postavení, nevěnoval jim ani dítěti žádnou zvláštní pozornost. Josef a Marie byli chudí. Když přinesli své dítě, viděli v nich kněží jen muže a ženu v nejskromnějším galilejském oděvu. Na jejich vzhledu nebylo nic pozoruhodného. Navíc předložili oběť, kterou přinášeli jen ti nejchudší. TV 30.4

Kněz vykonal předepsaný obřad. Vzal dítě do náruče a před oltářem je pozdvihl. Potom je vrátil matce a zapsal jméno “Ježíš” do seznamu prvorozených. Ani ho nenapadlo, že nemluvně, které držel v rukou, byl sám nebeský Král. Vůbec neměl tušení, že to je dítě, jehož slávu toužil spatřit Mojžíš, a že právě o něm napsal: “Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.” Skutky 3,22. V rukou kněze spočívala bytost větší, než byl Mojžíš. Její jméno dávalo smysl celému systému židovského náboženství a zároveň nad ním vyřklo konečný ortel. Předobraz byl již téměř nahrazen skutečností, stín tělem, obětní systém začínal ztrácet svůj význam. TV 30.5

Boží přítomnost opustila svatyni. V dítěti z Betléma však byla skryta sláva, před níž se skláněli andělé. Toto nemluvně bylo zaslíbeným potomkem, ke kterému odkazoval už první oltář u brány Edenu. Byl to Sílo, Dárce pokoje. To on se Mojžíšovi představil jako JSEM. To on vedl Izrael v oblakovém a ohnivém sloupu. Na něho se vztahovala dávná proroctví. Byl touhou všech národů, kořenem a výhonkem Davida, zářivou ranní hvězdou. Jméno bezmocného dítěte, které bylo zapsáno v izraelské matrice a kterým se k nám hlásil jako náš bratr, bylo nadějí padlého lidstva. Dítě, za něž bylo zaplaceno výkupné, se samo mělo stát výkupným za hříchy celého světa. On byl pravým “velikým knězem nad celým Božím domem”, “knězem navěky”, prostředníkem “po pravici Božího majestátu na výsostech”. Židům 10,21; Židům 7,21; Židům 1,3. TV 30.6