Na úsvitu dějin

146/274

37. kapitola — Mojžíšovo selhání

Poprvé vytryskl proud vody, který občerstvil Izrael na poušti, ze skály na Chorébu, když do ní Mojžíš uhodil. Kdekoli během celého jejich putování vznikla potřeba, vyprýštila vedle jejich tábora zázračně voda. NUD 193.1

Občerstvující pramen dával Izraeli Kristus. “Pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.” 1. Korintským 10,4. On byl zdrojem všech časných i duchovních požehnání. “Nebudou žíznit, až je povede vyschlými kraji, vodu ze skály jim vyvede jak bystřinu, rozpoltí skálu a v hojnosti potekou vody.” Izajáš 48,21. “Otevřel skálu a vody tekly proudem, valily se jako řeka vyprahlými kraji.” Žalm 105,41. NUD 193.2

Tak jako ze skály, do níž Mojžíš udeřil, proudila životodárná voda, tak z Krista, který byl “raněn, ubit od Boha a pokořen” a “proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost” (Izajáš 53,4.5), vytryskl proud spasení pro ztracené lidstvo. Tak jako do skály bylo udeřeno jen jednou, tak byl Kristus “jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých” Židům 9,28. Náš Spasitel neměl být obětován podruhé. Ti, kdo hledají požehnání Boží milosti, potřebují o ně pouze požádat v Ježíšově jménu. Pak vytryskne čerstvá, životodárná krev, symbolizovaná proudem vody, která byla darována Izraeli. NUD 193.3

Těsně před tím, než se Hebrejové dostali do Kádeše, přestal téct životodárný pramen, který po mnoho let vyvěral vedle jejich tábora. Hospodin je zkoušel, zda budou důvěřovat jeho vedení, anebo budou pokračovat v nevěře svých otců. NUD 193.4

V té době už měli na dohled kenaanské pahorky a nacházeli se jen kousek cesty od Edómu, jehož územím vedla přímá cesta do Kenaanu. Mojžíš dostal pokyn: “Lidu přikaž: Procházíte územím svých bratří Ezauovců, sídlících v Seíru. Budou se vás bát, ale mějte se na pozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seír jsem dal do vlastnictví Ezauovi. Za stříbro si od nich budete kupovat pokrm, abyste měli co jíst, za stříbro si od nich budete opatřovat vodu, abyste měli co pít.” 5. Mojžíšova 2,4-6. NUD 193.5

Tato nařízení měla stačit k vysvětlení, proč byla zastavena dodávka vody. Během přímé cesty do kenaanské země měli projít úrodnou krajinou, která byla dobře zásobena vodou. Zastavení zázračného dodávání vody mělo být proto příčinou radosti, znamením, že jejich pobyt na poušti už končí. Avšak zdálo se, že lidé se vzdali všech nadějí, že je Bůh přivede do Kenaanu, a volali po požehnáních pouště. NUD 193.6

Voda přestala téci dříve, než se dostali do Edómu. Byla to příležitost k tomu, aby šli po určitý čas vírou, místo aby spoléhali na to, co se vidí. Avšak první těžkosti ukázaly, že mají stejného ducha jako jejich otcové. Zapomněli na ruku, která po mnoho let uspokojovala jejich potřeby. Místo aby se obrátili o pomoc k Bohu, v zoufalém křiku reptali: “Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratři před Hospodinem!” (4. Mojžíšova 20,3 — Zde jsou míněni ti, kdo zahynuli při Kórachově vzpouře.) NUD 194.1

Vůdcové Mojžíš a Áron šli ke vchodu do stanu setkávání a padli na své tváře. Mojžíšovi bylo řečeno: “Vezmi hůl, svolej spolu se svým bratrem Áronem pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku, ať vydá vodu. Vyvedeš jim tak vodu ze skaliska a napojíš pospolitost i jejich dobytek.” 4. Mojžíšova 20,8. NUD 194.2

Oba bratři už byli starci. Dlouho snášeli vzpouru Izraele. Teď však nakonec Mojžíšovi došla trpělivost. “Poslyšte, odbojníci!” zvolal. “To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?” 4. Mojžíšova 20,10. A místo aby ke skále promluvil, jak mu Bůh přikázal, dvakrát do ní uhodil holí. Ze skály vytryskl mohutný proud vody, jenže Mojžíš se dopustil velké chyby. Promluvil podrážděně. Řekl: “Poslyšte, odbojníci!” Toto obvinění bylo sice pravdivé, avšak ani pravda nemá být vyřčena hněvivě nebo netrpělivě. Když je sám obvinil, zarmoutil Božího Ducha. Bylo zřejmé, že se přestal ovládat. Dal tak lidem příležitost k pochybování, zda v minulosti jednal pod Božím vedením. Nyní našli vytouženou záminku k odmítnutí napomenutí, která Bůh prostřednictvím svého služebníka sesílal. NUD 194.3

Mojžíš projevil nedůvěru k Bohu. “To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?” zeptal se. Jako by Hospodin někdy neudělal to, co slíbil. “Neuvěřili jste mi,” řekl Hospodin oběma bratrům, “když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost.” 4. Mojžíšova 20,12. Když se nedostávalo vody, jejich vlastní víra v Boží slib se pod náporem vzpoury lidu zachvěla. První generace byla pro svou nevěru odsouzena k zániku na poušti. Nevejdou ani tito? NUD 194.4

Mojžíš a Áron byli unaveni a zmalomyslněni a nepokusili se usměrnit všeobecnou náladu. Mohli lidem představit celou záležitost v takovém světle, aby jim pomohli projít touto zkouškou. Mohli utišit reptání dříve, než žádali Boha, aby jim dal vodu. Jakému řetězu zla by se mohlo předejít! NUD 194.5

Do skály, která symbolizovala Krista, bylo už jednou udeřeno, tak jako Kristus měl být jednou obětován. Bylo třeba ke skále jen promluvit, tak jako my musíme žádat o požehnání v Ježíšově jménu. Druhým udeřením do skály byl význam tohoto krásného předobrazu na Krista zničen. NUD 194.6

Navíc si Mojžíš a Áron přisvojili moc, která náleží jedině Bohu. Izraelští vůdcové měli příležitost ovlivnit lid, aby k Bohu přicházel s úctou, a posílit víru v Hospodinovu moc a dobrotu. Když v hněvu volali: “To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?” postavili se na Boží místo, jako by oni sami byli zdrojem moci. Mojžíš ztratil ze zřetele svého Všemocného pomocníka a Bůh ho nechal, aby svou pověst poskvrnil lidskou slabostí. Muž, který mohl zůstat věrný a nesobecký až do konce svého života, byl nakonec přemožen. NUD 194.7