Na úsvitu dějin

96/274

Význam Velikonoc

Velikonoce měly být jak památkou, tak i předobrazem. Měly nejen odkazovat zpět k vysvobození z Egypta, ale i poukazovat dopředu na větší vysvobození, které má uskutečnit Kristus vysvobozením svého lidu z otroctví hříchu. Obětní beránek představoval “Beránka Božího” (Jan 1,29), v němž je naše jediná naděje na spasení. Apoštol říká: “Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.” 1. Korintským 5,7. Nestačilo, aby byl beránek zabit. Jeho krví musely být potřeny veřeje dveří. Podobně musí člověk pro sebe přijmout zásluhy Kristovy krve. Musíme věřit nejen tomu, že Kristus zemřel za svět, ale také tomu, že zemřel za nás osobně. NUD 130.2

Yzop byl symbolem očištění. “Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.” Žalm 51,9. NUD 130.3

Beránek měl být připraven celý, aniž by mu byla zlomena jediná kost. Tak podobně neměla být zlomena žádná kost Beránkovi Božímu, který za nás zemřel (viz Jan 19,36). NUD 130.4

Maso mělo být snědeno. Nestačí věřit, že nám Kristus může odpustit hříchy. Musíme od něj vírou prostřednictvím Božího slova neustále přijímat duchovní výživu. Kristus řekl: “Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.” Jan 6,53.54.63. Kristovi následovníci musí přijmout Boží slovo za své, aby se stalo hybnou silou jejich života a činů. Kristovou mocí musí být proměněni k jeho obrazu a odrážet Boží vlastnosti. NUD 130.5

Beránek se měl jíst spolu s hořkými bylinami, které odkazují zpět na hořkost otroctví v Egyptě. Tak i my, když přijímáme život od Krista, máme to činit se zkroušeným srdcem u vědomí svých hříchů. NUD 130.6

Také použití nekvašeného chleba mělo svůj význam. Ze všech, kdo přijímají život a pokrm od Krista, musí být odstraněn kvas hříchu. Proto Pavel píše korintskému sboru: “Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů… Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.” 1. Korintským 5,7.8. NUD 130.7

Než získají svobodu, musí otroci prokázat svou víru ve velké vysvobození. Musí své domy pomazat krví a musí sebe i své rodiny oddělit od Egypťanů a shromáždit se ve svých příbytcích. Všichni, kdo nebudou dbát na Hospodinova nařízení, přijdou rukou zhoubce o své prvorozené. NUD 130.8

Lidé měli podat důkaz své víry poslušností. Tak si všichni, kdo doufají, že budou spaseni Kristovou krví, musí uvědomit, že mají sami něco udělat, aby mohli s jistotou přijmout spasení. Musíme se odvrátit od hříchu a poslouchat Boha. Člověk je spasen vírou, ne na základě skutků. Přesto se jeho víra musí projevit v jeho skutcích. Člověk má ocenit a využít pomoc, kterou Bůh poskytuje. Musí Bohu věřit a musí být poslušen všech jeho požadavků. NUD 131.1

Když Mojžíš Izraeli vysvětlil Boží opatření pro jejich vysvobození, “lid padl na kolena a klaněl se” 2. Mojžíšova 12,27. Mnozí Egypťané byli přivedeni k poznání Boha Hebrejů jako jediného pravého Boha a ti nyní prosili, aby jim Izraelci poskytli útulek ve svých domovech, když bude zemí procházet anděl zhouby. Byli radostně vítáni. Slavnostně slíbili, že budou sloužit Bohu a vyjdou z Egypta spolu s jeho lidem. NUD 131.2

Izraelci uposlechli nařízení, která Bůh dal. Jejich rodiny se shromáždily, byl zabit velikonoční beránek, maso bylo upečeno na ohni, byl připraven nekvašený chléb a hořké byliny. Otec a kněz domácnosti potřel krví veřeje dveří. Velikonoční beránek byl jeden ve spěchu a mlčky. Otcové a matky svírali ve svých náručích své milované prvorozené, když mysleli na hroznou ránu, která měla této noci dopadnout. Na jejich dveřích bylo znamení krve — znamení Spasitelovy ochrany — a zhoubce do nich nevešel. NUD 131.3

O půlnoci “v celém Egyptě nastal veliký křik, protože nebylo domu, kde by nebyl mrtvý” 2. Mojžíšova 12,30. Všichni prvorození v zemi, “od prvorozeného syna faraonova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka” (2. Mojžíšova 12,29), byli pobiti. Pýcha každé domácnosti byla zničena. Ovzduší se naplnilo křikem a nářkem. Král a dvořané se třásli. Stáli zděšeni a přemoženi hrůzou. Faraonova pýcha, která se opovážila postavit se proti nebi, ležela pokořena v prachu. “Ještě v noci povolal Mojžíše a Árona a řekl: ‘Seberte se a odejděte z mého lidu, vy i Izraelci. Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali. Vezměte také svůj brav i skot, jak jste žádali, a jděte. Vyproste požehnání i pro mne.’” 2. Mojžíšova 12,31.32. NUD 131.4