Proroci a králové

44. kapitola — Ve lví jámě

Když Darius Médský dosedl na trůn, který dříve zaujímali babylónští panovníci, přikročil ihned k reorganizaci vlády. “Ustanovil nad královstvím úředníků sto a dvacet,…nad těmi pak hejtmany tři, z nichžto Daniel přední byl, kterýmž by úředníci onino vydávali počet, aby se králi škoda nedála. Tedy Daniel převyšoval ty hejtmany a úředníky, proto že duch znamenitější v něm byl. Pročež král myslil ustanovitti jej nade vším královstvím.” Daniel 6,1-3. PK 354.1

Pocta, jíž se Danielovi dostalo, vzbudila žárlivost předních mužů království, takže hledali příležitost, aby si mohli na něj stěžovat. Nemohli však žádnou najít, “nebo věrný byl, aniž jaký omyl neb vada nalézala se při něm” Daniel 6,4. PK 354.2

Danielovo bezúhonné chování vyvolalo novou žárlivost jeho nepřátel. “Nenajdeme proti Danielovi tomuto žádné příčiny, jediné leč bychom našli něco proti němu s strany zákona Boha jeho.” Daniel 6,5. PK 354.3

Hejtmani a knížata se pak spolu uradili a vymysleli plán, o němž si myslili, že přivodí prorokovu záhubu. Rozhodli se, že požádají krále, aby vydal nařízení, jež připravili, podle kterého by každému v říši bylo zapovězeno po dobu třiceti dnů žádat cokoli od Boha nebo člověka kromě od krále Daria. Přestoupení tohoto nařízení bude trestáno uvržením přestupníka do jámy lvové. PK 354.4

Knížata připravila nařízení a předložila je Dariovi k podpisu. Počítali s jeho marnivostí a přesvědčovali ho, že vydání takového nařízení velice přispěje k jeho věhlasu a moci. Král nevěděl o lstivém záměru knížat, nepostřehl jejich zvůli, kterou chtěli provést vydáním nařízení, a podlehnuv jejich pochlebování, podepsal je. PK 354.5

Nepřátelé Danielovi odešli od Daria, radujíce se z léčky, připravené pro služebníka Hospodinova. V tomto spiknutí hrál významnou úlohu satan. Prorok měl vysoké postavení v království a zlí andělé se obávali, že jeho vliv by mohl oslabit jejich nadvládu nad panovníky království. Byly to tyto satanské mocnosti, které vzbudily v knížatech závist a žárlivost; byly to ony, jež daly popud k plánu na Danielovu záhubu; a knížata, jež se stala nástrojem zla, tento plán uskutečnila. PK 354.6

Nepřátelé prorokovi věřili v úspěch svého plánu, neboť počítali s tím, že Daniel zůstane pevný v zásadách. A ve svém odhadu jeho povahy se nemýlili. Prorok okamžitě prohlédl ve vydání nařízení jejich zhoubný záměr, avšak ani v nejmenším nezměnil své zvyklosti. Proč by se měl nyní přestat modlit, když se potřeboval modlit nejvíce? Raději by se zřekl samého života, než by se zřekl své naděje v pomoc Boží. S naprostým klidem vykonával své povinnosti hlavy knížat; a v hodině modlitby se odebral do své komnaty a u oken otevřených směrem k Jeruzalému se podle svého zvyku modlil k Bohu nebeskému. Nesnažil se skrývat své počínání. Ačkoli dobře věděl, jaké následky bude mít jeho věrnost Bohu, jeho duch nezakolísal. Nepřipustí, aby se těm, kdož osnují jeho záhubu, byť i jen zdálo, že přerušil své styky s nebesy. Ve všech případech, kde měl král právo rozkazovat, by Daniel uposlechl; avšak ani král ani jeho nařízení ho nemohli přimět, aby se odchýlil od věrnosti Králi králů. PK 355.1

Tak dal prorok směle ale klidně a skromně najevo, že žádná pozemská moc nemá právo zasahovat mezi duši a Boha. Uprostřed modloslužebníků byl věrným svěkem této pravdy. Jeho neohrožené zastávání pravdy bylo zářivým světlem v duchovní temnotě tohoto pohanského dvora. Daniel stojí i dnes před světem jako důstojný příklad křestanské nebojácnosti a věrnosti. PK 355.2

Celý den hlídala knížata Daniela. Třikrát ho spatřila, jak kráčí do komnaty, a třikrát slyšela, jak pozvedá svůj hlas ve vroucí modlitbě k Bohu. Druhého dne předložili svou stížnost králi. Daniel, králův nejváženější a nejvěrnější státník, neuposlechl králova nařízení. “Zdaliž jsi nevydal mandátu,” připomněli králi, “aby každý člověk, kdož by koli něčeho žádal od kterého boha nebo člověka až do třicíti dnů, kromě od tebe, králi, uvržen byl do jámy lvové?” PK 355.3

“Pravéť jest slovo to,” odpověděl král, “podlé práva Médského a Perského, kteréž jest neproměnitelné.” Daniel 6,12. PK 356.1

Rozradostněni oznámili pak Dariovi, jak se choval jeho poradce, kterému nejvíce důvěřoval. “Daniel ten, kterýž jest z zajatých synů Judských,” volali, “nechtěl dbáti na tvé, ó králi, nařízení, ani na mandát tvůj, kterýž jsi vydal, ale třikrát za den modlívá se modlitbou svou.” Daniel 6,13. PK 356.2

Když monarcha uslyšel tato slova, poznal hned, že to byla léčka, která byla nastrojena pro jeho věrného služebníka. Poznal, že to nebyla horlivost pro královu slávu a čest, nýbrž žárlivost na Daniela, která je vedla k tomu, že podali návrh na vydání královského nařízení. “Velmi se zarmoutil” nad tím, jakou úlohu hrál v tomto zlu a “až do západu slunce usiloval” vysvobodit svého přítele. Knížata, která očekávala, že král se o to pokusí, přišla k němu se slovy: “Věz, králi, že jest takové právo u Médských a Perských, aby každá výpověd a nařízení, kteréž by král ustanovil, neproměnitelné bylo.” Daniel 6,14.15. Nařízení, ač bylo vydáno unáhleně, bylo nezměnitelné a bylo třeba ho uposlechnout. PK 356.3

“I řekl král, aby přivedli Daniele, a uvrhli jej do jámy lvové. Mluvil pak král a řekl Danielovi: Bůh tvůj, kterémuž sloužíš ustavičně, on vysvobodí tebe.” Na otvor jámy byl přivalen kámen, a král sám “zapečetil ji prstenem svým a prsteny knížat svých, aby nebyl změněn ortel při Danielovi. I odšel král na palác svůj, a šel ležeti, nic nejeda, a ničímž se obveseliti nedal, tak že i sen jeho vzdálen byl od něho.” Daniel 6,16-18. PK 356.4

Bůh nebránil nepřátelům Danieolovým, aby Daniela uvrhli do jámy lvové; dopustil, aby zlí adělé a bezbožní lidé provedli svůj záměr; učinil tak však proto, aby mohl učinit vysvobození svého služebníka tím zjevnější, a porážku nepřátel pravdy a spravedlností tím úplnější. “Zajisté i hněv človak chváliti tě musí” (Žalm 76,10), dosvědčuje žalmista. Odvahou tohoto jednoho muže, který se rozhodl stát za pravdou než sledovat vlastní prospěch, bude satan poražen a jméno Boží bude povýšeno a oslaveno. PK 356.5

Druhého dne časně zrána spěchal král Sarius k jámě a “hlasem žalostným zavolal…:Danieli, služebníče Boha živého, Bůh tvůj, kterémuž ty sloužíš ustavičně, mohl-liž tě vysvboboditi od lvů?” Daniel 6,20. PK 356.6

V odpověď se ozval prorokův hlas: “Tedy Daniel mluvil s králem, řka: Králi, na věky buď živ. Bůh můj poslal anděla svého, kterýž zavřel ústa lvů, aby mi neuškodili; nebo před ním nevina nalezena jest při mně, nýbrž ani proti tobě, králi, nic zlého jsem neučinil.” PK 357.1

“Tedy král velmi se z toho zradoval, a rozkázal Daniele vytáhnouti z jámy. I vytažen byl Daniel z jámy, a žádného úrazu není nalezeno na něm; nebo věřil v Boha svého.” PK 357.2

“I rozkázal král, aby přivedeni byli muži ti, kteříž osočili Daniele, a uvrženi jsou do jámy lvové, oni i synové jejich i ženy jejich, a prvé než dopadli dna té jámy, zmocnili se jich lvové, a všecky kosti jejich zetřeli.” Daniel 6,21-24. PK 357.3

Pak vydal pohanský vladař ještě jedno vyhlášení, jež vyvyšovalo Boha Danielova za pravého Boha. “Darius král napsal všechněm lidem, národům a jazykům, kteříž bydlili po vší zemi: Pokoj váš rozmnožen buď. Ode mne vyšlo nařízení toto, aby na všem panství království mého třásli a báli se před Bohem Danielovým; nebo on jest Bůh živý a zůstávající na věky, a království jeho nebude zrušeno, ani panování jeho až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, a činí znamení a divy na nebi i na zemi, kterýž vysvobodil Daniele z moci lvů.” Daniel 6, 25-27) PK 357.4

Protivenství, jemuž byl vystaven služebník Boží, bylo tím úplně zlomeno. “Danielovi pak šťastně se vedlo v království Dariovu, a v království Cýra Perského.” A skrze něho byli tito pohaští monarchové nuceni uznat, že jeho Bůh je “Bůh živý a zůstávající na věky, jehož království nebude zrušeno.” Daniel 6,28.26. PK 357.5

Z historie Danielova vysvobození si můžeme vštípit, že v době zkoušek a sklíčenosti mají dítky Boží zůtat právě takovými, jakými byly, když jejich vyhlídky byly skvělé a nadějné a kdy se jim dařilo vše, jak si jen možno přát. Daiel v jámě lvové byl týž Daniel, který stál před králem jako hlava knížat a prorok Nejvyššího. Člověk, jehož srdce se upírá k Bohu, bude týž v hodině své největší zkoušky, jako je ve chvíli, kdy se mu daří, kdy se hřeje v praprscích světa a přízně Boží i lidí. Víra se dotýká neviditelného a sahá po věčných skutečnostech. PK 357.6

Nebe je velice nablízku těm, kdož trpí pro spravedlivou věc. Kristovy zájmy jsou shodné se zájmy jeho věrného lidu; Kristus trpí spolu se svými svatými, a kdo se dotýká jeho vyvolených, dotýká se Krista. Moc, která je nablízku, aby vysvobodila od tělesné újmy anebo od tísně, je také nablízku, aby spasila před větším zlem, a umožnila služebníku Božímu, aby si zachoval svou poctivost za všech okolností a božskou milostí zvítězil. PK 358.1

Danielův příklad státníka Babylónské a Médo-Perské říše zjevuje pravdu, že státník nemusí nutně být člověkem vypočítavým a opatrnickým, nýbrž že to může být muž, který hledá radu u Boha při každém svém kroku. Daniel, hlava knížat největšího království na světě, byl současně prorokem Božím a dostávalo se mu světla od nebeského Ducha. Ač byl člověkem týchž vášní jako my, je v Písmu svatém líčen jako muž bez vady. Když jeho nepřátelé podrobili jeho počínání nejzevrubnějšímu zkoumání, nenašli to nejmenší, co by se mu dalo vytknout. Daniel byl příkladem toho, co se může stát z každého vysokého činitele, je-li jeho srdce obráceno a posvěceno a jsou-li jeho pohnutky spravedlivé v očích Božích. PK 358.2

Přísné dodržování požadavků nebes přináší časná i duchovní požehnání. Neochvějný ve své věrnosti Bohu, nepoddávaje se sobectví, získal Daniel ještě jako mladý muž svou ušlechtilostí, důstojností a pevnou poctivostí “milost a lásku” pohanského správce, do jehož péče byl svěřen (Daniel 1,9). Jeho pozdější život se vyznačoval týmiž rysy. Záhy se stal hlavou knížat království Babylónského. Za vlády obou monarchů, za pádu jedné říše a založení další světové říše, byly jeho moudrost, státnické umění, ohleduplnost, zdvořilost, dobrotivost a zásadovost takové, že i jeho nepřátelé byli nuceni přiznat, že “žádné příčiny ani vady nemohli najít; nebo věrný byl” Daniel 6,4. PK 358.3

Ctěn muži, na nichž spočívala odpovědnost za řízení státu a kteří vládli státním tajemstvím, byl Daniel také ctěn Bohem jako vyslanec Boží a byla mu dána mnohá zjevení tajemství příštích věků. Svým podivuhodným proroctvím, jež zaznamenal v 7.-12. kapitole knihy nesoucí jeho jméno, nerozuměl plně ani prorok sám; avšak dříve než skončil svou životní práci, bylo mu dáno blažené ujištění že “na skonání dnů” — čili v závěrečném období historie tohoto světa — mu bude znovu dopřáno, aby stál na svém místě. Nebylo mu dáno, aby porozuměl všemu, co Bůh zjevil o Božském úmyslu. “Zavři slova tato, a zapečeť knihu tuto,” tak zněl příkaz, co má učinit se svými prorockými spisy; měly zůstat zapečetěny “až do času jistého”. “Odejdi, Danieli,” přikázal anděl znovu věrnému poslu Hospodinovu: “nebo zavřína jsou a zapečetěna slova ta až do času jistého,…Ty pak odejdi k místu svému, a odpočívat budeš, a zůstaneš v losu svém na skonání dnů.” (Daniel 12,4.9.13) PK 358.4

Jak se blížíme závěru historie tohoto světa, vyžadují si proroctví zaznamenaná Danielem naši zvláštní pozornosti, neboť se vztahují právě k době, v níž nyní žijeme. K těmto proroctvím se pojí učení poslední knihy Písem Nového zákona. Satan svádí mnohé k tomu, aby věřili, že prorockým částem Písma Daniela a Zjevení Jana nelze prozumět. Avšak zaslíbení, že hloubání v těchto proroctvích bude provázet zvláštní požeznání, je jasné. “Moudří porozumějí.” (Daniel 12,10) bylo řečeno o viděních Danielových, jež mají být odpečetěna později; a o zjevení, jež dal Kristus svému služebníku Janovi, aby bylo vodítkem lidu Božímu v dalších stoletích, platí zaslíbení: “Blahoslavený, kdo čte, i ti, kteříž slyší slova proroctví tohoto, a ostříhají toho, což napsáno jest v něm.” Zjevení 1,3. PK 359.1

Ze vzestupu a pádu národů, o němž se mluví v knize Danielově a v knize Zjevení, si musíme vštípit, jak bezcenná je pouhá vnější a pozemská sláva. Babylón se vší svou mocí a velkolepostí, jejíž rovné svět od té doby neuzřel — s mocí a velkolepostí, jež se lidu té doby zdála tak pevná a trvalá — a jak všechno pominulo! Pominulo jako “květ trávy” Jakubův 1,10. Tak pominulo Médo-Perské království, a říše řecká a římská. A tak pomine vše, co nemá za svůj základ Boha. Jedině to, co souvisí s úmyslem Božím a co vyjadřuje povahu Boží, může přežít. Zásady Boží jsou jedinou trvalou věcí, již náš svět zná. PK 359.2

Pečlivé zkoumání toho, jak se projevuje úmysl Boží v historii národů a v zjeveních věcí příštích, nám pomůže určit pravou hodnotu věcí viditelných a věcí neviditelných, pomůže nám poznat, co je pravým cílem života. Tak, posuzujíce věci časné ve světle věčnosti, můžeme jako Daniel a jeho druzi žít pro to, co je pravé, vznešené a věčné. A učíce se za tohoto života zásadám království našeho Pána a Spasitele, toho požehnaného království, jež potrvá na věky věků, můžeme se připravovat na příchod Spasitele, abychom s ním vstoupili do jeho vlastnictví. PK 359.3