Rady pro církev

316/324

64. kapitola — Kristus, náš Velekněz

Základ naší víry tvoří správné pochopení významu služby v nebeské svatyni. (Evangelism, s. 21) RPC 295.1

Mojžíš postavil pozemskou svatyni podle vzoru, který mu Bůh ukázal na hoře Sinaj. “To bylo podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje.” Židům 9,9. Obě její oddělení byla “jen náznakem nebeských věcí” (Židům 9,23) a Kristus, náš mocný Velekněz, je “služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk” Židům 8,2. RPC 295.2

Ve vidění spatřil apoštol Jan Boží chrám v nebi, kde “před trůnem hořelo sedm světel” Zjevení 4,5. Zde bylo proroku umožněno nahlédnout do prvního oddělení nebeské svatyně, kde spatřil “sedm světel” a “zlatý oltář”, které byly v pozemské svatyni vyobrazeny jako zlatý svícen a kadidlový oltář. “Tu se otevřel Boží chrám v nebesích” a prorok pohlédl až za vnitřní oponu do svatyně svatých. Tam spatřil “schránu jeho smlouvy”, kterou na zemi znázorňovala schrána zhotovená Mojžíšem, v níž byl uložen Boží zákon. RPC 295.3

Jan říká, že viděl nebeský chrám. Svatyně, v níž Ježíš slouží v náš prospěch, je velkým originálem, podle kterého Mojžíš na zemi vytvořil kopii. RPC 295.4

Nebeský chrám, místo, kde přebývá Král králů a kde “tisíce tisíců slouží jemu a desetitisíce desetitisíců stojí před ním” (viz Daniel 7,10), je naplněno slávou nebeského trůnu, před jejíž září si serafíni v úctě zakrývají tváře. Jeho slávu a velikost nám nemůže přiblížit žádná pozemská stavba. Prostřednictvím pozemské svatyně a služeb, které se v ní konaly, se mělo vyučovat důležitým pravdám týkajícím se nebeské svatyně a díla, které se tam koná pro záchranu člověka. RPC 295.5

Po svém nanebevstoupení měl náš Spasitel začít konat své dílo jako náš Velekněz. “Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.” Židům 9,24. Kristova služba se měla týkat dvou velkých úkolů, z nichž každý se měl konat po určitou dobu a měl mít zvláštní místo v nebeské svatyni. Tak i předobrazná služba sestávala ze dvou částí — denní a roční služby — a jednotlivá oddělení svatyně znázorňovala tyto funkce. RPC 295.6

Kristus po svém nanebevstoupení přišel do Boží přítomnosti, aby dal svou krev ve prospěch kajících věřících. Podobně kněz v každodenní službě kropil krví obětního zvířete ve svatyni v zájmu hříšníka. RPC 295.7

Ačkoli měla Kristova krev osvobodit kajícího hříšníka od odsouzení zákonem, neměla skrýt hřích. Ten zůstane zaznamenán ve svatyni až do konečného usmíření. Tak i v předobraze krev oběti za hřích odstraňovala z kajícího se člověka hřích, který však zůstal ve svatyni až do Dne smíření. RPC 295.8

Ve velkém dni konečné odplaty předadventního soudu budou mrtví “souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách” Zjevení 20,12. Tehdy budou hříchy všech, kdo opravdově činili pokání, z nebeských knih vymazány. Takto bude svatyně osvobozena neboli očištěna od záznamů hříchů. V předobraze bylo toto velké dílo vymazání hříchů představeno v obřadech Dne smíření, kdy se pozemská svatyně očišťovala od nahromaděných hříchů, které ji znesvětily. (Patriarchs and Prophets, s. 356-358) RPC 296.1

Satan se snaží stále novými podněty zaměstnat naši mysl, aby se nemohla zabývat tím, co bychom měli znát nejlépe. Velký podvodník nenávidí pravdy, které ukazují zástupnou oběť a všemocného Prostředníka. Uvědomuje si, že všechno závisí na tom, jak se mu daří odvracet mysl lidí od Ježíše a jeho pravdy. RPC 296.2

Ježíš se za ně přimlouvá svýma probitýma rukama a svým raněným tělem a všechny, kdo ho chtějí následovat, ujišťuje: “Stačí, když máš mou milost.” 2. Korintským 12,9. “Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.” Matouš 11,29.30. Nikdo by neměl považovat své nedostatky za nenapravitelné. Bůh nám dá víru a milost, abychom je mohli překonat. RPC 296.3

Žijeme v době velkého Dne smíření. Když velekněz v předobrazné starozákonní službě konal obřad smíření za Izrael, požadovalo se od všech, aby v srdci litovali svých hříchů a kořili se před Pánem, jinak by byli z národa vyloučeni. Podobně by se měli dnes — v posledních dnech doby milosti — všichni, kdo chtějí mít svá jména zaznamenána v knize života, pokořit před Bohem a opravdově litovat svých hříchů. Měli by opravdově a důkladně zkoumat své srdce, měli by odložit lehkomyslnost a bezstarostnost, v níž si mnozí křesťané libují. Všichni, kdo chtějí překonat zlé náklonnosti, jež se je snaží ovládnout, mají před sebou těžký boj. Připravit se musí každý sám. Spaseni nebudeme kolektivně. Čistota a zbožnost jednoho člověka nemůže nahradit nedostatek těchto vlastností u druhého. I když před Božím soudem musí stanout všechny národy, Bůh bude zkoumat případ každého jednotlivce tak podrobně a přesně, jako by to byl jediný člověk na zemi. Každý musí být posouzen a shledán bez vady, bez vrásky nebo čehokoli podobného. RPC 296.4

Dílo vykoupení bude završeno významnými událostmi, jež budou mít závažné důsledky. Nyní se soud odehrává v nebeské svatyni. Probíhá už řadu let. Brzy — a nikdo neví, jak brzy — se budou projednávat případy žijících. Ve vznešené přítomnosti Boha bude projednáván i náš život. V té době je předně třeba, aby každý dbal na napomenutí Spasitele: “Buďte bdělí a modlete se, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.” Marek 13,33 “Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.” Zjevení 3,3. RPC 296.5

Až skončí vyšetřující soud, bude rozhodnuto o věčném údělu všech lidí, o jejich životě nebo smrti. Doba milosti skončí krátce předtím, než se na nebeských oblacích ukáže Pán Ježíš. Kristus ten okamžik předpověděl v knize Zjevení: “Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně — kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal.” Zjevení 22,11.12. RPC 296.6

Spravedliví i bezbožní pak budou žít na zemi jako smrtelníci — budou orat i stavět, budou jíst a pít, aniž by kdokoli tušil, že v nebeské svatyni bylo vyneseno konečné, neodvolatelné rozhodnutí. Pak tiše, nepozorovatelně — jako zloděj o půlnoci — přijde rozhodující hodina, kdy se naplní úděl každého člověka a jednou provždy se uzavře nabídka Boží milosti hříšníkům. (The Great Controversy, s. 488-491) RPC 297.1