Perly moudrosti

59/61

27. kapitola — Kdo je můj bližní

(Lukáš 10,25-37)

Až zatoužíme nezištně pomáhat druhým a být jim požehnáním, až nebeská atmosféra naplní naše nitro i srdce a projeví se v naší tváři, dosáhneme plnosti křesťanské povahy. PM 193.1

Otázka “Kdo je můj bližní?” vyvolávala mezi Židy nekonečné spory. Pokud šlo o pohany a Samařany, měli Židé problém vyřešený. To byli cizinci a nepřátelé. Kde však měla být dělicí čára mezi jednotlivými příslušníky vlastního národa a mezi různými vrstvami společnosti? Koho měl kněz, rabín nebo jiný představitel židovské společnosti pokládat za bližního? Neustále konali očišťující obřady. Tvrdili, že styk s nevědomým a lhostejným davem by je poskvrnil a očištění by si pak vyžádalo velkou námahu. Měli by tedy pokládat “nečisté” spoluobčany za své bližní? Na tuto otázku odpověděl Kristus v podobenství o milosrdném Samařanu. Ukázal v něm, že naším bližním není míněn jen příslušník stejné církve, stejného sociálního postavení, stejné národnosti nebo rasy. Naším bližním je každý, kdo potřebuje pomoc. Naším bližním je každý zraněný nebo ztýraný člověk. Naším bližním je každý, kdo je Božím vlastnictvím. PM 193.2

Podnět k podobenství o milosrdném Samařanu dala otázka, kterou Kristu položil znalec zákona. Když Spasitel učil, “tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ‘Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?’” Znalce zákona podnítili farizeové, aby položil tuto otázku. Doufali, že se jim podaří chytit Krista za slovo, proto dychtivě čekali na odpověď. Spasitel se však vyhnul sporu. Odpověděl znalci zákona otázkou: “Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?” Lukáš 10,26. Židé stále obviňovali Pána Ježíše, že znevažuje zákon daný na Sínaji. Proto Ježíš Kristus přenesl otázku spasení do oblasti zachovávání Božích přikázání. PM 193.3

Znalec zákona odpověděl: “Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu na to řekl: “Správně jsi odpověděl. To čiň, a budeš živ.” Lukáš 10,27.28. PM 193.4

Znalec zákona nebyl spokojen s postojem farizeů ani s jejich skutky. Studoval Boží slovo, aby poznal jeho hluboké pravdy. Živě se zajímal o otázku spasení, a proto se zeptal zcela upřímně: “Co mám dělat?” Ve své odpovědi se vůbec nezmínil o obřadních a rituálních předpisech. Nepřikládal jim totiž žádnou cenu. Místo toho uvedl dvě velké zásady, které shrnují celý zákon a proroky. Rabíni nemohli odpovědi Spasitele nic vytknout. Nemohli ho odsoudit, protože souhlasil s tím, co řekl sám znalec a vykladač zákona. PM 194.1

“To čiň, a budeš živ,” prohlásil Kristus. Spasitel vždy učil, že zákon prostupuje vyšší jednota. Ukazoval, že není možné zachovávat jedno přikázání a současně přestupovat jiné. Všechna přikázání totiž vycházejí ze stejné zásady. Náš postoj k celému zákonu bude brát Pán Bůh v úvahu při rozhodování o našem věčném životě. PM 194.2

Kristus věděl, že nikdo v sobě nemá tolik síly, aby mohl zachovávat Boží zákon. Chtěl proto přivést znalce zákona k důkladnějšímu a usilovnějšímu hledání pravdy. Zákon dokážeme zachovávat, jen když přijmeme Kristovu milost a sílu. Víra ve smiřující oběť za hřích uschopňuje hříšného člověka, aby miloval Boha z celého srdce a svého bližního jako sebe samého. PM 194.3

Znalec zákona věděl, že nezachovává ani první čtyři přikázání, ani dalších šest. Kristova slova ho přesvědčila. Místo, aby vyznal svůj hřích, pokusil se o výmluvu. Neuznal pravdu, ale snažil se ukázat, jak těžké je zachovávat zákon. Doufal, že se ospravedlní před Kristem i před lidmi. Spasitelova slova ukázala, že jeho otázka byla zbytečná. Uměl na ni odpovědět sám. Přesto se zeptal ještě jednou otázkou: “A kdo je můj bližní?” PM 194.4

Kristus se ani tentokrát nenechal zatáhnout do sporu. Odpověděl na otázku příběhem, na který si posluchači živě pamatovali. “Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.” Lukáš 10,30. PM 194.5

Cestou z Jeruzaléma do Jericha musel poutník projít částí judské pouště. Cesta vedla divokou horskou roklí, kde sídlili lupiči a kde často docházelo k násilnostem. Právě tam byl poutník napaden, okraden o vše, co mělo nějakou cenu, a ponechán polomrtvý na cestě. Kolem něj procházel kněz. Viděl zraněného a ztýraného člověka v tratolišti krve. Nechal ho však ležet, aniž mu poskytl sebemenší pomoc. Vyhnul se mu. Pak šel kolem levita. Byl zvědavý, co se stalo, také viděl zraněného. Dobře věděl, co by měl udělat, ale nebyla to pro něho příjemná povinnost. Litoval, že touto cestou vůbec šel, a že zraněného viděl. Namlouval si, že se ho případ netýká, a také se mu vyhnul. PM 194.6

Samařan, který putoval stejnou cestou, uviděl zraněného také. Vykonal však to, co druzí odmítli učinit. Ochotně a s láskou mu posloužil. “Přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‘Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.’” Lukáš 10,34.35. Kněz a levita se vydávali za zbožné, ale Samařan ukázal, kdo je opravdu obrácený. Nebylo pro něho o nic příjemnější než pro kněze nebo levitu vykonat službu, kterou poskytl zraněnému. Pohnutkami i činy prokázal, že žije podle Boží vůle. PM 194.7

V tomto podobenství předložil Kristus jasným a přesvědčivým způsobem zásady zákona a ukázal svým posluchačům, že je zanedbávají. Jeho slova byla tak přesná a určitá, že proti nim posluchači nemohli nic namítnout. Ani znalec zákona nenašel v Kristových slovech záminku ke kritice. Jeho předsudky vůči Kristu se rozptýlily. Nepřekonal však svou národní nevraživost, když měl jmenovitě označit Samařana, že jednal nejušlechtileji ze všech. Když se Kristus zeptal: “Který z těchto tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?” Zákoník odpověděl: “Ten, který mu prokázal milosrdenství.” PM 195.1

Ježíš mu řekl: “Jdi a jednej také tak.” Prokaž těm, kteří potřebují pomoc, stejnou lásku a stejnou ochotu k službě! Tím podáš důkaz, že zachováváš celý zákon. PM 195.2

Židé se lišili od Samařanů v oblasti náboženství, v názoru, co tvoří pravou bohoslužbu. Farizeové nikdy neřekli nic dobrého o Samařanech, spíše je proklínali. Vzájemný odpor mezi Židy a Samařany byl tak silný, že samařské ženě se zdálo zvláštní, když ji Kristus požádal o doušek vody. “Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít? Židé se totiž se Samařany nestýkají.” Jan 4,9. Když Židé v chrámě chtěli ve vražedné nenávisti Krista ukamenovat, nemohli vhodnějšími slovy vyjádřit svou zášť: “Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?” Jan 8,48. Přitom kněz a levita zanedbali dílo, které jim Bůh svěřil. Tím dali nechtě příležitost nenáviděnému a opovrhovanému Samařanu, aby posloužil jednomu z jejich spoluobčanů. PM 195.3

Samařan naplnil přikázání: “Milovat budeš svého bližního jako sebe samého.” Ukázal, že je lepší než ti, kteří jej zatracovali. Dával v sázku svůj vlastní život, když ošetřil raněného muže. Choval se k němu jako k vlastnímu bratrovi. Milosrdný Samařan představuje Krista. Náš Spasitel projevil k nám takovou lásku, které se lidská láska nikdy nevyrovná. Když jsme byli zraněni a když jsme zmírali, měl s námi soucit. Nepřešel kolem nás bez povšimnutí a nenechal nás bez pomoci a bez naděje, abychom zahynuli. Nezůstal ve svatém, šťastném domově, kde jej milovali všichni nebešťané. Viděl naši velkou bídu, ujal se nás a ztotožnil se s našimi zájmy. Zemřel, aby spasil své nepřátele. Modlil se za své vrahy. Kristus dává sebe za příklad svým následovníkům: “To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.” Jan 15,17; 13,34. PM 195.4

Kněz a levita chodili podle Božího nařízení do chrámu, aby tam uctívali Boha. Účast na bohoslužbě považovali za velkou a vznešenou výsadu. Kněz i levita si mysleli, že by bylo pod jejich důstojnost, aby posloužili raněnému u cesty, když jim Bůh dal tak mimořádnou přednost. Nevyužili zvláštní příležitost ke službě, kterou jim Bůh poskytl. Nestali se požehnáním pro svého bližního. PM 196.1

Mnozí lidé se i dnes dopouštějí podobné chyby. Rozdělují své povinnosti do dvou různých skupin. Do prvé skupiny zařazují velké povinnosti, které mají plnit na základě Božího zákona. Druhá skupina zahrnuje takzvané maličkosti, při kterých však zcela opomíjejí přikázání: “Miluj svého bližního jako sám sebe.” Plnění těchto povinností závisí na náladě, která se řídí chvilkovými sklony nebo pohnutkami. To kazí povahu a zkresluje Kristovo náboženství. PM 196.2

Celá řada lidí si myslí, že by utrpěla jejich důstojnost, kdyby sloužili strádajícím. Jiní zase lhostejně přehlížejí ty, kteří si svévolně ničí zdraví. Někteří zase nechávají ubohé bez povšimnutí z jiných důvodů. Myslí si, že pracují v Kristově díle a budují něco mimořádně důležitého. Mají pocit, že konají velké dílo a že se nemohou zdržovat a všímat si potřeb ubohých a sužovaných. Může se dokonce stát, že při konání díla, které považují za velké, sami druhé utlačují. Přivádějí je do svízelných situací, zbavují je práv, nedbají na jejich potřeby. Přitom si myslí, že je to všechno omluvitelné, protože — jak soudí — podporují Kristovu věc. PM 196.3

Někteří takzvaní křesťané nechávají svého bratra nebo bližního bojovat s nepříznivými okolnostmi, aniž mu poskytnou pomoc. Trpící si mohou myslet, že takový sobecký nezájem patří ke křesťanství. Domnělí Boží služebníci nespolupracují s Pánem. Připravují bližní o lásku, kterou by jim měli prokazovat, a Boha o vděčné projevy chvály. Olupují Boha o slávu, která mu patří. Odvádějí od Pána Ježíše lidi, za které zemřel a které chtěl přivést do svého věčného království, do své přítomnosti. PM 196.4

Boží pravda má na svět jen malý vliv, i když by prostřednictvím našeho života mohla působit daleko účinněji. O náboženství se příliš mnoho mluví, ale nepřináší to valný užitek. Můžeme tvrdit, že jsme Kristovými následovníky, můžeme prohlašovat, že věříme každé pravdě obsažené v Božím slově. Našemu bližnímu to vůbec neprospěje, dokud svou víru neuplatníme v každodenním životě. Ani nejdokonalejší vyznání víry nezachrání nás ani naše bližní, nejsme-li přitom praktickými křesťany. Správný příklad prospěje světu více než všechna vyznání. PM 196.5

Sobecké jednání nemůže nikdy posloužit věci Ježíše Krista. PM 196.6

Problémy utlačovaných a chudých jsou také problémy Kristovými. V srdcích jeho následovníků musí být více vřelého soucitu, více hlubší lásky k těm, které Bůh tak miloval, že “dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.” Jan 3,16. Bůh si těchto lidí váží mnohem více než jakýchkoli jiných obětí. Jestliže všechny síly věnujeme zdánlivě velkému dílu, a přitom si nevšímáme potřebných a upíráme utištěným jejich práva, Bůh naši službu nepřijme. PM 197.1

Duch Boží posvěcuje náš charakter, vštěpuje nám Kristovu povahu. Náboženství podle evangelia znamená Kristus v životě, Kristus jako proměňující princip, jeho milost projevená v povaze a v dobrých skutcích. Zásady evangelia nemůžeme oddělovat od žádné oblasti praktického života. Každá jednotlivost křesťanova života má představovat život Pána Ježíše. PM 197.2

Základem zbožnosti je láska. Nikdo nemá čistou lásku k Bohu, i když ji vyznává sebevřeleji, nemá-li nesobeckou lásku ke svému bližnímu. Tuto lásku nezískáme tím, že se pokusíme milovat druhé. Potřebujeme mít Kristovu lásku v srdci. Rozplyne—li se sobectví v Kristu, vytryskne láska samovolně. Až zatoužíme nezištně pomáhat druhým a být jim požehnáním, až nebeská atmosféra naplní naše nitro i srdce a projeví se v naší tváři, dosáhneme plnosti křesťanské povahy. PM 197.3

Srdce, ve kterém přebývá Kristus, nemůže zůstat bez lásky. Jestliže opětujeme Boží lásku, milujeme také všechny lidi. Nemůžeme mít společenství s Bohem, aniž bychom ho měli současně s lidmi. V Ježíši Kristu, kterého uctíváme, se pojí božství s lidstvím. Jsme-li spojeni s Kristem, jsme spojeni také s bližními poutem nesobecké lásky. V našem životě se pak projeví Kristovo milosrdenství a soucit. Nebudeme čekat, až za námi někdo přivede potřebné a nešťastné. Nikdo nás nebude muset obměkčovat, abychom cítili utrpení druhých. Budeme sloužit potřebným a trpícím právě tak samozřejmě a ze srdce, jako sloužil Kristus. PM 197.4

Každý projev lásky a soucitu, každá snaha lidského srdce oblažit a povznést jiné prozrazuje působení Ducha svatého. I lidé z pohanského prostředí, kteří nevěděli nic o psaném Božím zákonu a nikdy neslyšeli jméno Ježíše Krista, se chovali laskavě k učedníkům Pána Ježíše a chránili je s nasazením vlastního života. Jejich činy svědčí o působení Boží moci. Duch svatý vštípil milost Spasitele do srdcí pohanů a vzbudil v nich soucit, ač to neodpovídalo jejich přirozeným sklonům ani výchově. “Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa” (Jan 1,9) a osvítilo je. Jestliže za ním šli, vedlo jejich kroky do Božího království. PM 197.5

Boží velikost a sláva se projevuje v tom, že pomáhá lidem, kteří klesli do hříchu, a těší zarmoucené. Jestliže Spasitel přebývá v lidských srdcích, projevuje se stejným způsobem. Náboženství Ježíše Krista přináší požehnání všude, kde působí. Všude, kde se šíří jeho vliv, se šíří také Boží světlo. PM 197.6

Bůh neuznává dělení lidí podle národností, ras nebo společenských vrstev. Je Stvořitelem celého lidstva. Všichni lidé tvoří jednu rodinu na základě stvoření i vykoupení. Kristus přišel strhnout přehrady mezi lidmi, otevřít každé oddělení svatyně, aby všichni lidé měli volný přístup k Bohu. Jeho láska je tak veliká, tak hluboká, tak silná, že proniká všude. Vysvobozuje ze satanova zajetí ubohé lidi, které nepřítel spasení podvedl, a přivádí je k Božímu trůnu, kolem něhož září duha zaslíbení. PM 198.1

V Kristu není rozdíl mezi Židem a pohanem, otrokem a svobodným. Všichni se stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. Galatským 3,28; Efezským 2,13. PM 198.2

Musíme slyšet a odpovídat na volání trpícího lidstva bez ohledu na náboženské rozdíly. I tam, kde na základě náboženských rozdílů vznikly pocity hořkosti, může osobní služba vykonat mnoho dobrého. Služba lásky odstraňuje předsudky a získává lidi pro Krista. PM 198.3

Měli bychom předvídat starosti, těžkosti a nesnáze druhých. Měli bychom cítit radosti i starosti bohatých i chudých, vysoce postavených i prostých. Pán Ježíš přikázal: “Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.” Matouš 10,8. Všude kolem nás žijí lidé, kteří potřebují projevy soucitu a konkrétní pomoc. Vdovy potřebují soucit a pomoc. Kristus pověřil své následovníky, aby pečovali o sirotky. V mnoha zemích jsou sirotci zanedbáváni. Možná, že vypadají drsně, zanedbaně a na první pohled zcela odpudivě, přesto však patří Bohu. Pán je vykoupil za velikou cenu a v jeho očích jsou právě tak drahocenní jako my. Patří do velké Boží rodiny a křesťané jsou za ně zodpovědní jako Boží správcové. “Za jejich krev budu volat k zodpovědnosti tebe.” Ezechiel 3,18. PM 198.4

Největším zlem je hřích, a od nás se očekává, že s hříšníky budeme mít soucit a že jim pomůžeme. Ke každému však nemůžeme přistupovat stejným způsobem. Mnozí zastírají hlad svého nitra. Takovým lidem velmi pomůže milé slovo nebo laskavá pozornost. Jiní ovšem vůbec nevědí, že něco potřebují. Neuvědomují si strašnou vlastní ubohost. Mnozí lidé propadli hříchu natolik, že vůbec nechápou Boží pravdy, nepodobají se Bohu a nevědí, že by mohli být spaseni. Nevěří Bohu a nedůvěřují lidem. Mnohé z nich můžeme ovlivnit jen nesobeckým a laskavým jednáním. Nejdříve se musíme postarat o jejich tělesné potřeby, nasytit je, slušně obléknout a dát je do pořádku. Když uvidí projevy naší nesobecké lásky, snáze uvěří lásce Pána Ježíše. PM 198.5

Mnozí lidé chybují a stydí se za svou nerozvážnost. Stále přemýšlejí o svých chybách a omylech, dostávají se až na pokraj zoufalství. Ani takové lidi nesmíme přehlížet. Musí—li někdo plavat proti proudu, sráží ho proud celou svou silou zpět. Podejte takovému člověku pomocnou ruku, podobně jako Pán Ježíš podal ruku tonoucímu Petrovi. Mluvte s ním povzbudivě. Dodejte mu důvěry a vzbuzujte v něm lásku. PM 198.6

Tvůj duchovně trpící bratr tě potřebuje, jako jsi ty potřeboval lásku bratra. Potřebuje znát zkušenosti někoho, kdo byl slabý, jako je nyní on. Potřebuje někoho, kdo s ním cítí a kdo mu může pomoci. Poznání vlastní slabosti nás uschopní, abychom mohli poskytnout pomoc jiným lidem v jejich bídě. Nesmíme nikdy přejít bez povšimnutí kolem trpícího člověka, aniž bychom se pokusili předat mu útěchu, kterou sami dostáváme od Boha. PM 199.1

Společenství s Kristem, osobní setkávání s živým Spasitelem, umožňuje mysli i srdci zvítězit nad přirozenými sklony ke zlému. Vyprávějte bloudícím o všemohoucí ruce, která je pozvedne. Vyprávějte jim o nekonečné lásce Ježíše Krista k člověku, která cítí také s nimi. Nestačí, když uvěří jen v Boží zákon a moc, tedy v něco, co s nimi nemá soucit a nemůže slyšet volání o pomoc. Potřebují se chopit pomocné ruky a uvěřit srdci plnému lásky. Pomozte jim, aby si zvykli na vědomí, že Bůh je jim stále po boku a sleduje je s láskou. Veďte je, aby mysleli na to, že srdce Otce se stále rmoutí nad hříchem, že jeho náruč je stále otevřená a jeho hlas stále zve: “Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj.” Izajáš 27,5. PM 199.2

Konáte-li takové dílo, provázejí vás lidským očím neviditelní společníci. Andělé stáli po boku Samařana, který se postaral o zraněného cizince. Andělé stojí po boku všech, kdo konají Boží dílo tím, že slouží svým bližním. Smíte spolupracovat s Kristem. Kristus je lékař a pracujete-li pod jeho dohledem, dosáhnete velkých výsledků. PM 199.3

Na věrnosti v tomto díle závisí nejen blaho druhých, ale i váš věčný úděl. Kristus chce povznést všechny, kdo se chtějí nechat povznést ke společenství s ním, aby byli jedno s ním, jako je on jedno s Otcem. Kristus dopouští, abychom se setkávali s lidským utrpením a neštěstím, aby nás tím vyburcoval ze sobectví. Chce, aby se v nás rozvinuly jeho povahové vlastnosti — soucit, milosrdenství a láska. Ujmeme-li se tohoto díla služby, vstupujeme do jeho školy, kde získáme potřebné vlastnosti pro nebeské království. Nekonáme-li toto dílo, zavrhujeme Kristovo učení a rozhodujeme se pro věčnou záhubu. PM 199.4

Pán ústy proroka prohlašuje: “Budeš-li střežit, co jsem ti svěřil,… dám ti právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí” (Zacharjáš 3,7) — mezi anděly, kteří obklopují Boží trůn. Spolupracujeme-li s nebeskými bytostmi v jejich práci na zemi, připravujeme se pro jejich společnost v nebi. “Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?” Židům 1,14. Andělé uvítají v nebi ty, kteří na zemi nežili proto, “aby si dali sloužit, ale aby sloužili” Matouš 20,28. V jejich společnosti k naší věčné radosti poznáme, co všechno je zahrnuto v otázce: “Kdo je můj bližní?” PM 199.5