Velké drama věků

68/291

Augsburský sněm

Reformace však měla ještě více zazářit před mocnými tohoto světa. Král Ferdinand odmítl evangelická knížata přijmout. Místo toho dostali příležitost předložit svou věc císaři a shromážděným církevním a státním hodnostářům. Císař Karel V. chtěl totiž urovnat spory, které zachvátily říši po vyhlášení špýrského protestu, a proto svolal do Augsburku sněm, kterému chtěl podle svého oznámení sám předsedat. Na tento sněm pozval také představitele protestantů. VDV 138.5

Reformaci hrozilo velké nebezpečí. Její přívrženci však svěřili svou věc Bohu a slíbili, že zůstanou evangeliu věrni. Saského kurfiřta jeho rádci varovali před účastí na sněmu — císař prý vyžaduje přítomnost protestantských knížat, protože je chce vlákat do pasti. “Jít a dát se zavřít do hradeb města a vydat se tak do rukou mocného nepřítele, to přece znamená riskovat všechno!” Jiní však velkodušně prohlašovali: “Když budou knížata vystupovat kurážně a jako jeden muž, Boží věc bude zachráněna.” “Bůh je věrný, neopustí nás,” prohlásil Luther (D'Aubigné, sv. 14, kap. 2). Kurfiřt se vypravil do Augsburku i se svým doprovodem. Všichni byli seznámeni s nebezpečím, které jim hrozí, a mnozí se vydali na cestu s chmurami na čele a s obavami v duši. Luther, který je doprovázel až do Coburgu, povzbuzoval jejich slábnoucí víru zpěvem chorálu, který složil na tuto cestu: “Hrad přepevný je náš Bůh”. Píseň pomohla poutníkům zahnat jejich skleslost a úzkostné předtuchy. VDV 139.1

Evangelická knížata chtěla předložit sněmu své názory systematicky seřazené a doložené důkazy z Písma. Přípravu dokumentu proto svěřili Lutherovi, Melanchthonovi a jejich spolupracovníkům. Takto vzniklé Vyznání přijali protestanté jako vyjádření své víry; a pak se sešli, aby tento významný dokument podepsali. Byly to slavnostní chvíle, ale i okamžiky napětí — reformátoři se totiž obávali, aby věc reformace nebyla směšována s politikou. Podle nich by reformace měla působit jen vlivem, který vychází z Božího slova. Když chtěli Vyznání podepsat protestantští šlechtici, postavil se Melanchthon proti tomu s odůvodněním: “To je záležitost teologů a kněží, aby navrhovali tyto věci. Autoritu mocných země zachovejme pro jiné věci.” Jan Saský se ohradil: “Chraň Bůh, abyste mě z toho vylučovali. Jsem rozhodnut udělat to, co je správné, i kdyby mě to mělo stát korunu. Chci vyznávat Pána. Kurfiřtský klobouk a hermelín mi nejsou tak drahé jako kříž Ježíše Krista.” Po tomto prohlášení vzal pero a podepsal se pod Vyznání. Jiný ze šlechticů vzal do ruky pero a řekl: “Vyžaduje-li to čest mého Pána Ježíše Krista, jsem ochoten … opustit statky a položit svůj život. Spíše bych se vzdal svých poddaných a své půdy a odešel ze země svých otců s holí v ruce, než abych přijal jiné učení než to, které je obsaženo v tomto vyznání.” (D'Aubigné, sv. 14, kap. 6) Takovou víru a odvahu měli tito Boží mužové. VDV 139.2

Nadešla chvíle, kdy měli předstoupit před císaře. Karel V. přijal evangelické reformátory vsedě na svém trůnu, obklopen kurfiřty a knížaty. Evangelíci přečetli vyznání své víry. Před vznešeným shromážděním jasně vyložili pravdy evangelia a pojmenovali bludy katolické církve. Právem se tento den označuje za “největší den reformace a za jeden z nejslavnějších dnů v dějinách křesťanstva a lidstva” (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7). VDV 139.3

Jen několik let uplynulo od chvíle, kdy mnich z Wittenberku stál ve Wormsu sám před národní radou. Nyní stála na jeho místě nejvznešenější a nejmocnější knížata říše. Lutherovi bylo zakázáno jet do Augsburku, byl tam však přítomen svými slovy a modlitbami. “Jsem přešťastný,” napsal, “že jsem se dožil této hodiny, v níž byl Kristus veřejně vyvýšen tak vynikajícími vyznavači a v tak slavném shromáždění.” (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7) Tak se naplnila slova Písma: “O tvých svědectvích před králi budu mluvit.” (Žalm 119,46) VDV 139.4

Za života apoštola Pavla se evangelium, pro které byl vězněn, dostalo právě díky Pavlovu uvěznění před knížata a šlechtu císařského města. Podobně i v této době zněla v palácích zvěst, kterou císař zakázal hlásat z kazatelen. To, co mnozí pokládali za nevhodné, aby se říkalo poddaným, poslouchali nyní užaslí vládci a panstvo říše. Králové a šlechtici tvořili posluchačstvo, korunovaná knížata byla kazateli a předmětem kázání byla královská Boží pravda. “Od apoštolských dob,” poznamenal dobový spisovatel, “se nepřihodilo nic většího, ani nezaznělo velkolepější vyznání.” (D'Aubigné, sv. 14, kap. 7) VDV 140.1

“Všechno, co luteráni říkají, je pravda, to nemůžeme popřít,” prohlásil jeden katolický biskup. “Můžete rozumovými důkazy vyvrátit Vyznání, které přednesl kurfiřt a jeho druhové?” zeptal se kdosi doktora Ecka. “Pomocí spisů apoštolů a proroků nikoli,” zněla odpověď, “avšak na základě spisů církevních otců a vyjádření koncilů ano!” Tazatel ovšem pokračoval: “Rozumím, luteráni vycházejí podle vás z Písma, kdežto my stojíme mimo Písmo.” (D'Aubigné, sv. 14, kap. 8) VDV 140.2

Reformační víru přijala i další německá knížata. Sám císař prohlásil, že články protestantů jsou ryzí pravda. Vyznání bylo přeloženo do mnoha jazyků a rozšířeno po celé Evropě. V dalších generacích je přijaly milióny lidí jako vyjádření své víry. VDV 140.3