Velké drama věků

206/291

Nesmrtelnost a vzkříšení

Když Ježíš odcházel od svých učedníků, neřekl jim, že za ním brzy přijdou, ale slíbil jim: “Jdu, abych vám připravil místo, a odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě.” Jan 14,2.3. A apoštol Pavel napsal, že “zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.” A k tomu dodává: “Těmito slovy se vzájemně potěšujte.” 1. Tesalonickým 4,16-18. Tato slova útěchy se zásadně rozcházejí s výše uvedenými výroky duchovního, který zastává univerzální spasení. Duchovní utěšoval pozůstalé, že Pán přijal zesnulého mezi své anděly ihned poté, co vydechl naposled, bez ohledu na to, jak moc byl hříšný. Apoštol Pavel odkazoval své spoluvěřící na budoucí Kristův příchod, kdy bude zlomena moc smrti a hrobu a kdy “ti, kdo zemřeli v Kristu,” budou vzkříšeni k věčnému životu. VDV 356.1

Dříve než lidé budou moci vstoupit do věčných příbytků, musí být jejich případy prošetřeny a Bůh musí posoudit jejich povahu a skutky. Všichni budou souzeni podle záznamů v nebeských knihách a všichni dostanou odměnu podle svých skutků. Tento soud se nekoná při smrti jednotlivého člověka. Všimněme si slov apoštola Pavla: “Ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.” Skutky 17,31. Apoštol zde jasně říká, že pro soud světa je pevně stanoven konkrétní den v budoucnosti. VDV 356.2

Apoštol Juda odkazuje na stejnou dobu: “Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží” Hospodin “ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu.” Dále cituje Henochova slova: “Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi.” Judův 6.14.15. Apoštol Jan zaznamenal, že viděl “mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy … a mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.” Zjevení 20,12. VDV 356.3

Kdyby se mrtví už těšili v nebeské blaženosti nebo kdyby se svíjeli v pekelných plamenech, k čemu by byl soud? Boží slovo dává na tyto důležité otázky naprosto jasné a jednoznačné odpovědi, kterým mohou porozumět i prostí lidé. Můžeme však najít něco moudrého nebo pravdivého v dnešní obecně rozšířené nauce? Mohli by spravedliví po vyšetření svých případů před soudem přijmout pochvalu: “Správně, služebníku dobrý a věrný, … vejdi a raduj se u svého pána” (Matouš 25,21), kdyby v Boží přítomnosti žili už po celá staletí? Povolá snad Soudce nebe a země bezbožné z místa muk, aby nad nimi vynesl rozsudek: “Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně”? Matouš 25,41. To je rouhání, hanebné zesměšňování Boží moudrosti a spravedlnosti. VDV 356.4

Učení o nesmrtelnosti duše patří mezi falešné nauky, které Řím převzal z pohanství a zanesl do křesťanského náboženství. Martin Luther je přiřadil k oněm “nehorázným výplodům, které patří na smetiště římských dekretů” (E. Petavel, Problém nesmrtelnosti, str. 255). Ve svých poznámkách ke slovům Šalomouna, že mrtví nevědí nic, reformátor uvedl: “Tu je další důkaz, že mrtví nic nevědí. Nemají žádné povinnosti, žádné znalosti ani poznání, žádnou moudrost. Šalomoun tvrdí, že mrtví spí a necítí vůbec nic, neboť leží, nepočítají ani dny ani roky. Když se však probudí, bude se jim zdát, že spali sotva okamžik.” (Martin Luther, Výklad Šalomounovy knihy zvané Kazatel, str. 152) VDV 356.5

Nikde v Písmu se nesetkáváme s tvrzením, že spravedliví dostanou odměnu a bezbožní budou potrestáni okamžitě po smrti. Patriarchové a proroci nic takového nezaznamenali, Kristus a jeho apoštolové nic podobného neřekli. Bible jasně učí, že mrtví neodcházejí hned do nebe, ale že spí až do vzkříšení (1. Tesalonickým 4,14; Jób 14,10-12). V ten den, kdy “se přetrhne provaz stříbrný a než se rozrazí číše zlatá” (Kazatel 12,6), zmizí myšlení člověka. Ti, kdo vcházejí do hrobu, již nepromluví. Nevědí o ničem, co se děje pod sluncem (Jób 14,21). Je to blažený odpočinek pro unavené spravedlivé. Čas, ať dlouhý nebo krátký, je pro ně jen okamžikem. Spí, a teprve Boží polnice je probudí k slavné nesmrtelnosti. “Až se naposled ozve polnice, … mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti… A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena vítězstvím!” 1. Korintským 15,52.54. Až budou povoláni z hlubokého spánku, začnou přemýšlet o tom, na co přestali myslet, než zemřeli. Posledním pocitem byl strach ze smrti, poslední myšlenkou to, že propadají moci hrobu. Až povstanou z hrobu, jejich první radostnou myšlenku vyjádří vítězné zvolání: “Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?” 1. Korintským 15,55. VDV 357.1