Velké drama věků

186/291

30. kapitola — Největší nepřítel

“Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.” 1. Mojžíšova 3,15. Boží rozsudek vynesený nad satanem po pádu člověka do hříchu byl současně proroctvím, které ukazuje na velký zápas probíhající po všechny věky až do konce času; na zápas, jehož se zúčastní všechna lidská pokolení, která budou na zemi žít. VDV 329.1

Bůh řekl: “Položím nepřátelství.” Toto nepřátelství není tedy přirozené. Když člověk přestoupil Boží zákon, zkazila se jeho povaha — byl v souladu, nikoli v rozporu se satanem. Nepřátelství mezi hříšným člověkem a původcem hříchu není přirozené. Oba se odpadnutím stali zkaženými. Odpadlík není nikdy spokojen, pokud nesvede svým příkladem druhé a nezíská jejich sympatie a podporu. Z toho důvodu se padlí andělé a bezbožní lidé spojují do beznadějného společenství. Kdyby Bůh nezasáhl, spojil by se satan a člověk do jednoho spolku proti nebi; místo toho, aby se všechno lidstvo postavilo na odpor satanovi, spojilo by se s ním ve vzpouře proti Bohu. VDV 329.2

Tak jako sváděl ke vzpouře anděly, aby získal spojence ve svém boji proti Bohu, podobně naváděl satan k hříchu člověka. Pokud jde o nenávist ke Kristu, panuje mezi ním a padlými anděly naprostá shoda; i když v ostatních bodech se plně neshodovali, v odporu vůči Vládci vesmíru byli naprosto jednotní. Když však satan uslyšel prohlášení, že Bůh položil nepřátelství mezi ním a ženou a mezi jeho semeno a její semeno, pochopil, že jeho úsilí zkazit lidskou povahu bude mít své meze a člověk nějakým způsobem obdrží sílu odolávat jeho moci. VDV 329.3

Satanovo nepřátelství proti lidem vyvolává skutečnost, že lidé jsou díky Kristu předmětem Boží lásky a milosrdenství. Satan by rád zmařil Boží plán záchrany člověka, rád by zneuctil Boha tím, že znetvoří a poskvrní jeho dílo. Rád by způsobil zármutek v nebi a zemi uvrhl do zkázy. Vždyť i všechno zlo představuje jako důsledek toho, že Bůh stvořil člověka. VDV 329.4