Velké drama věků

103/291

Roger Williams

Jedenáct let po založení první osady přijel do Nového světa Roger Williams. Podobně jako první “poutníci”, i on sem přišel proto, aby mohl žít v prostředí náboženské svobody. Na rozdíl od nich však pochopil, co tehdy pochopili jen nemnozí — že totiž svoboda je nezcizitelným právem všech, bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. Opravdově hledal pravdu a stejně jako Robinson předpokládal, že ještě nepřijali všechno světlo z Božího slova. Williams “jako první v moderním křesťanstvu ustanovil světskou správu založenou na zásadě svobody svědomí a rovnosti názorů před zákonem.” (Bancroft, část 1, kap. 15, odst. 16) Tvrdil, že státní správa má za úkol potlačovat zločiny, nikoli však znásilňovat svědomí: “Veřejnost nebo úřady mohou rozhodovat, co je povinnost člověka vůči člověku, jestliže se však pokoušejí předepisovat povinnosti člověka vůči Bohu, překračují svou pravomoc a vytvářejí nebezpečné prostředí. Je totiž jasné, že má-li státní správa takovou moc, může dnes nařídit určité názory nebo víru, a zítra zase jiné. Tak se v Anglii chovali různí králové a královny a v římské církvi papežové a koncily. Tak by z víry vznikl zmatek.” (Martyn, díl 5, str. 340) VDV 195.1

Účast na bohoslužbách vyžadovala státní církev pod hrozbou pokuty nebo vězení. “Williams se proti tomuto zákonu postavil a kritizoval jej. Nejhorším ustanovením anglického zákoníku bylo, že nařizoval příslušnost ke státní církvi. Nutit lidi, aby se sdružovali s lidmi odlišné víry, pokládal Williams za zjevné porušování jejich přirozených práv. Nutit násilím nevěřící a ty, kterým se nechce, k účasti na bohoslužbách je totéž jako vyžadovat od nich pokrytectví… Tvrdil, že ‘nikoho nelze nutit, aby se bohoslužeb účastnil proti své vůli’. Jeho protivníci, ohromeni jeho učením, volali: ‘Cože, není snad dělník hoden své mzdy?’ ‘Ano,’ odpovídal, ‘je hoden mzdy, ale od těch, kdo ho najímají.’” (Bancroft, část 1, kap. 15, odst. 2) VDV 195.2

Současníci si Rogera Williamse vážili a milovali ho jako věrného Božího služebníka, muže výjimečného nadání, mimořádně čestného a opravdově laskavého. Nemohli však tolerovat, že státní správě vytrvale upíral právo vládnout nad církví a prosazuje požadavky náboženské svobody. Tvrdili, že kdyby se toto nové učení zavedlo v praxi, “zničilo by základy státu a vlády v zemi” (Bancroft, část 1, kap. 15, odst. 10). Nakonec Williamse odsoudili k vyhnanství — vyloučili ho z osad. Aby se vyhnul vězení, musel uprchnout uprostřed mrazivé zimy do divokých lesů. VDV 196.1

“Čtrnáct týdnů jsem prožil v drsné přírodě, neměl jsem co jíst a kde spát,” napsal později. “Krkavci mě živili v pustinách.” Dutiny stromů mu sloužily jako přístřeší (Martyn, díl 5, str. 349.350). Tak pokračoval jeho namáhavý útěk sněhem a divokým lesem, až našel útočiště u jednoho indiánského kmene, u jehož příslušníků si důvěru a náklonnost získal tím, že jim zvěstoval evangelium. VDV 196.2

Když se konečně po měsících putování dostal k břehům Narragensettského zálivu, položil tam základy prvního novodobého státu, který v plném rozsahu uznával právo na náboženskou svobodu. Základní zásadou osady Rogera Williamse bylo, “že každý smí uctívat Boha podle vlastního svědomí” (Martyn, díl 5, str. 354). Jeho malý stát, Rhode Island, se stal útočištěm pronásledovaných a utlačovaných. Rostl a prospíval, až se jeho zásady — občanská a náboženská svoboda — staly nejdůležitějšími zásadami Americké republiky. VDV 196.3

Ve slavném dokumentu, který američtí předkové vydali jako svou chartu práv — v Prohlášení nezávislosti — se říká: “Pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovni a Stvořitel jim dal nezcizitelná práva, mezi něž patří právo na život, svobodu a úsilí o štěstí.” Ústava zaručuje nedotknutelnost a neporušitelnost svědomí naprosto jasnými slovy: “Jako kvalifikace pro jakýkoli veřejný úřad ve Spojených státech nesmí být nikdy vyžadována náboženská příslušnost.” “Kongres nesmí vydat zákon, který by předepisoval vyznávání určitého náboženství nebo omezoval svobodné vyznávání náboženství.” VDV 196.4

“Tvůrci ústavy uznávali věčnou zásadu, že vztah člověka k Bohu je mimo rámec lidského zákonodárství a že jeho právo na svobodu svědomí je nezadatelné. Tuto pravdu není nutné dokazovat, vyplývá z podstaty naší bytosti. Právě toto vědomí dalo mnoha lidem sílu postavit se proti lidským zákonům a nepovolit ani v plamenech hranic. Pochopili, že jejich odpovědnost vůči Bohu je nadřazena nad lidská nařízení a jiní lidé nemají právo ovládat jejich svědomí. Je to přirozená zásada, která nemůže být ničím odstraněna.” (Kongresové dokumenty USA, série 200, dokument č. 271) VDV 196.5